<p>
Přátelé, čtenáři! Po absolvování šestého závodu v Pozděchově musím konstatovat, že
psát reportíky z tohoto seriálu je čím dál tím těžší. No posuďte sami. To si <!– separe –>jako
nějaká Stodolovic rodina usmyslí, že bude pořádat závody osmnáctin, udělají z toho
tradici, nastaví laťku poměrně vysoko, vychytají mouchy a potom nějaký Hájek tam
ze synem jede závodit a ještě se snaží o tom psát reporty. Ale jak k tomu ten chudák
pisálek přijde, když vše je stále perfektní a bez závad? Jak popisovat něco
kvalitního a přitom se neopakovat? A když k tomu přidáte ještě ten skvělý ansábl
jezdců co se tam schází, tak to je přímo vražedná kombinace. To prostě jaksi nejde.
</p>
<p>
A tak třískám do klávesnice jako když jičínská kněžna plete. Dvě písmenka napíši
a tři vymažu. Ještě štěstí, že náš závodní tým je v tomto ohledu totálně nedokonalý
a tak máme vždy v rukávu schované různé závodní trampoty a peripetie. I když
tentokrát to nebylo tak tragické, přesto se pár perlí opět vyskytlo. Začnu však
pěkně od začátku.
</p>
<p>
Někdy na začátku týdne jsem chytil modelářsko-kutilskou slinu a jal se trochu
přeházet konstrukci naší nové dvoukolky z produkce ALS. Auto je samozřejmě dobře
postavené, ale prostě Futaba dělá moc velký příjmač a tak nám z podvozku trochu
,,čouhá“. Ve snaze jej trochu schovat do útrob, začal jsem po večerech do podvozku
trochu vrtat. Tedy ne doslova. Nejdřív jsem se jen dlouze díval a pak jsem
přešroubovával držáky a vymýšlel jiné pozice dílů a výsledek se dostavil. Podařilo
se mi uložit lipolku napříč podvozku a tím pádem skrýt příjmač na místo, kam se
žádný nárazník cizího modelu nikdy nedostane. Vše vypadalo pěkně a zdálo se, že to
bude i fungovat. Ve čtvrtek jsem tedy mohl zvolat – hotovo.
</p>
<p>
Na páteční večer jsem si nechal chuťovku v podobě přípravy mechů. Páteční večer
tedy vytahuji své pečlivě nasyslené zásoby mechů z trezoru a hledám nějaké supersofty.
Saprlot, nacházím pouze samé softy. Že by jsem byl opět nedokonalý a něco opomněl?
Miliony softů a ani jeden supersoft. To zas bude průser! Pro lepší spánek se uklidňuji ,
že v tom přeci nemůže být až takový propastný rozdíl. Lepím tedy dva páry softů na disky
a kontroluji stav mazadla. Dva galony snad pomůžou změnit směs soft na směs supersoft.
Spím v klidu a ráno už uháníme směr Pozděchov.
</p>
<p>
Tentokráte nás překvapují Stodolovic brzkým příjezdem a tak honem zajišťuji depo pro
nás a naše kamarády Peťu a Karla. Jsme jako Tři králové. Já asi budu ten Kašpar, zbylá
jména si rozdělí kamarádi. Peťa tentokrát pojede i dvoukolku z čehož mám velikou radost.
Konečně snad pocítí opojení z klidného závodění. Depo vybalené v mžiku díky novému kufříku,
který pojme neuvěřitelné množství zbytečností. Namazat mechy a hurá na trať. První jde
zkoušet synátor. Auto jede, ale to je jediné pozitivum. Vše ostatní je divné. Auto po
dráze divně kličkuje, zatáčky projíždí smykem, no jak jsem říkal, bude to průser. Místo
svého tréninku tedy začínám odstraňovat nedostatky. Začínám si uvědomovat přímo propastný
rozdíl mezi softy a supersofty. Litry mazadla opět mizí v pórech mechů a já se jen modlím
ať to pomůže. Pak zkoumám, proč auto kličkuje. Servo v pořádku, hmm copak by to mohlo být?
Aha! Kameny předních kol se na trnech neochotně otáčí a servo se nevrací do nulové polohy.
Lehká to oprava v podobě přeleštění nových trnů brousící pastou. Honem znovu na trať. Auto
už nekličkuje, ale v zatáčce to prostě nesedí. Že by mé úpravy byly k ničemu?
</p>
<p>
Spíše budou na vině ty mechy. Ale pro klid v týmu dávám auto do původního stavu. To co
jsem poctivě vymýšlel tři dny, musím během chvíle předělat. Ach jo. Ještě při rozpravě auto
testujeme a zdá se, že je to o trochu lepší. To Péťa je na tom hůř. Tomu nediferenciáluje
diferenciál a tak ho musí rozdělat a konstatovat, že ložisko je fuč. Opět se projevuje jeho
rozhodnost pro krizové scénáře. Vysypat z ložiska pár kuliček, nasypat to nějak dovnitř,
zašroubovat a hurá trénovat. To je ale chlapík! Já se tedy po ránu na trať nedostal, ale
což. Jsem přece profík a trénink nepotřebuji, že! A už jdeme na první kolo rozjížděk.
</p>
<p>
Synátor jde na řadu jako první. No, je to takové nijaké, samý drift a druhé místo. Je
nespokojený s mechanikem a dává to jasně najevo. Mechanik jen lomí rukama a čeká na svoji
jízdu. Nasazuji karoserii, zapínám auto a nic! Auto ani necukne. Kontroluji baterky, příjmač,
vše v pořádku. Drcnu náhodou do zadních kol a ty se hned roztočí. Ha! Umřel motor. Takže
rozjížďku vynechávám a jdu vystrojit funus pro stoosmdesátku. Druhá runda je trochu lepší ,
syn najíždí o dvě kola víc, ale stále klouže a stále je druhý. Já, po výměně motoru nastupuji
na svoji vůbec první dnešní jízdu. Není to špatný, ale na áčko to opět nestačí. To mi nevadí,
protože i z béčka lze udělat dobrý výsledek a soupeři jsou staří známí. Tradičně Vláďa Vomlel
a poprvé i Mikuláš Nesládek .
</p>
<p>
Před finálovými jízdami si dáváme s Karlem jeho vynikající kafe a čekáme. Synátor startuje z
dvojky a já v béčku taktéž. To už jsme tu dlouho neměli. Akorát Karel dnes není ve své kůži,
bolí ho hlava a furt něco datluje do toho svýho kompjůtru. Dnes je z něho taky reportér a píše
článek na nové klubové stránky. Zřejmě ho to baví, ale moc toho nenamluví. Ale honem na finálovky.
</p>
<p>
První runda je celkem dobrá, synátor se snaží přizpůsobit jízdu stavu mechovek a celkem se drží.
Sice ztrácí dvě kola na Libora Holuba, ale druhý místo taky dobrý. Liborovi to dnes jede jaksi moc
dobře. Měl by mi to svěřit do péče, abych mu to pořádně zkontroloval. Já si v béčku pochvaluji nejen
auto, ale i soupeře. Jezdí v klidu a nedivočí. Vyhrávám a najíždím i dost kol. Na špičku to sice není,
ale jsem spokojený. Na dálku bojuji s Pavlem a Peťou. Doufám, že mi dnes v konečném zúčtování moc
neujedou. Musím se ale zlepšit. Druhá série finálovek přináší synovi zlepšený nájezd o dvě kola,
přesto je opět druhý. Nemůže se v zatáčce do té kárky pořádně opřít a tak ztrácí. Po téhle jízdě
rezignuji a konstatuji, že softy jsou dobrý, ale ne pro našeho dvoukoláka. Vyrážím na obchůzku,
abych někde vyškemral nějaké zapomenuté supersofty. Mám štěstí. Polňácký velitel Vláďa svou rukou
šmátralkou vytahuje z kouzelného kufříku mechy této zázračné měkkosti. V tu chvíli vím, že opět budu
v týmu hvězda. Ještě však musím absolvovat svoji druhou finálovku.
</p>
<p>
V té jsem byl po startu pěkně pomuchlán a než jsem se probral z mrákot, propadl jsem se na poslední místo a
ztrácel dvě kola. Stíhací jízdou jsem sice dojel druhý, ale dobrý nájezd byl v trapu. Mezi jízdami jsem synovi
nachystal konečně vhodné obutí a tak od třetí finálovky to byla nuda. Auta nestávkovala, elektronika a baterky
byly na vrcholu výkonu a jediné co stálo za řeč, byly lepší nájezdy nás obou. Prostě jak je vše dokonalé, tak
je to nuda. Jak je u nás již skoro zvykem, nejlépe nám opět vyšla finálovka poslední.
</p>
<p>
V té syn dojel sice opět druhý, ale už ve stejném kole jako Libor a já se také blýskl svým nejlepším nájezdem.
To mě katapultovalo na celkové krásné páté místo. Konečně mi kamarádi moc neujeli a s Pavlem Martincem jsme měli
dokonce shodný počet najetých kol. Jen ten Peťa opět trhl partu a poodjel nám o pár koleček. Příště mu budu muset
dělat mechanika, abych ho trochu srovnal. Synátor sice skončil celkově druhý,ale ani moc nehudroval, protože ty
poslední dvě finálovky mu bohatě vynahradily předchozí mechové utrpení.
</p>
<p>
Vyhlášení výsledků opět proběhlo bleskově, báječná čokoládová Milena se nám rozlila po dutině ústní, nejlepší
jsme odměnili bouřlivým potleskem, počkali až Karlík dopíše reportík a pak už jsme jen sbalili fidlátka a hurá domů.
Tak tedy skončil předposlední Pozděchovský závod z pohledu týmu ALS Morava. Mějte se pokud možno nenudně a příště si
to zase rozdáme.
</p>
