5. závod ZVK – očima ALS Racing Morava

27. 2. 2010

Svatopluk Hájek st.

Vítám Vás milí čtenáři u dalšího nudného a subjektivního závodního reportíku z
produkce stáje ALS Morava. Přeji Vám pěkné <!– separe –>počtení.


Nejsem milovníkem brzkého sobotního vstávání, zvláště pokud je provázené deštěm
a vlezlou syrovinou. Ale jak se jedná o závody, potažmo o závody v Pozděchově,
tak to musí jít nechuť stranou. Plískanice, neplískanice. Však v autě bude teplo
a třeba se počasí na ,,valachách“ umoudří a ukáže svoji lepší stránku. Tentokrát
si do Pozděchova vezeme novinku, která se sice už na závodní trati úspěšně
představila, leč na Moravě ještě představena nebyla. Pokud tedy nepočítám Polnou,
ta není ani v Čechách, ani na Moravě. Jak už mnozí tuší, jedná se o dvoukolku
klasického provedení od firmy ALS Racing, jejímž tvůrcem je Luděk Aschenbrenner.
Má označení M 189 L. Dvoukolku jsem si dovezl ze šestihodinovky v Polné a tak
jsem měl relativně dost času ji sestavit a dopodrobna okouknout. Tož pravda,
stavěl jsem, ale jaksi pomalu. Ještě minulý týden jsem proto objednával nějaké
věci z ALS, na které jsem jaksi v Polné pozapomněl. Říkal jsem si, času dosti,
do pátku to přijde, sešroubuji to a bude klídek. Jenže ouha! Pátek fuč, šest
večer fuč a balík nikde. Začal jsem tušit problém. Volám ALS, že balík nikde.
Dovídám se, že bohužel nebyl jaksi poslán. No, nic se neděje, budu to muset
nějak zmastit sám. Jediným problémem zůstává servo a pastorek. To jaksi nevyrobím.
Pastorek nakonec zapůjčil kamarád Peťa Nesládek(díky), mikro servo jsem nakonec
vymontoval ze starého modelu. Servo bylo, ale nebyl servosaver, což nás nakonec
možná stálo prvenství.. Ale teď už pojďme závodit. Tedy vlastně si první dáme hlt
dobré slivovice a pak teprve půjdeme závodit. Ještě se honem zaregistrovat. Paní
Hana nám dává skládanky, jakoby tušíc, že sladkého dnes bude potřeba habaděj.


Dnes se tedy hodláme popasovat se soupeři v klasické kategorii 180 + pětičlánek a
také konečně uspět v kategorii 2WD. Proto také vezeme ten nový dvoukolák, že.
Dvoukolku osazujeme motorem 280 + LiPo baterie. Stejnou kombinaci jede i brněnský
drak, Lukáš Diblík. Po ránu tedy vše nachystané, Ajgor s ,,opicí“ zasedá ke svému
,,kompjůtru“ a my můžeme začít závodit. Nejprve ještě doplním, že po prvních
jízdách s dvoukolkou synátor oznamuje, že čtyřkolku nepojede, protože jízda s ní
je o ničem. Tolik ho uchvátil pohon zadní nápravy. Alespoň mi odpadne jedna směna
mechanikování a bude víc času. Beru si tedy synovo laminátové auto, a svoje uhlíkové
budu šetřit. První runda rozjížděk nás posouvá do výšin, kde létají pouze proudová
letadla! Synátor v klídku dojíždí první, když za sebou nechává i takovou kapacitu,
jakou je Lukáš Diblík. Ten sice nejede se svým strojem ,,MŮJ“, jede jen upraveného
Scalpela, ale to je v tuto chvíli jedno. Prostě Lukáš je druhý a basta! Já se ve
180-tkách vlivem studeného koberce nemůžu vejít do zatáček a tak se pohybuji zatím
někde uprostřed startovního pole. Není prostě gripu na předku. Kola mažu jak blázen
ale stále mi to neskutečně klouže. Škoda že těm mechům nemůžu dát trochu slivky na
zahřátí.


Druhé kolo rozjížděk opět vynikající synátor a stagnující ,,otecko“. Z dvoukolky
jsme oba nadšení. Model z krabice, nevyzkoušen, nenaladěn a jede jak ďas! Prostě
oblaka jsou v úrovni mořské hladiny a my se tetelíme blahem. Do finálovek synátor
startuje z jedničky, já startuji v béčku z druhého místa. První finálovka, hlava
někde na úrovni stratosféry. Syn najíždí 41 kol a opět poráží Lukáše a to dokonce
o jedno kolo. Jsem z toho fakt úplně divokej. Daří se i mě, svoji jízdu vyhrávám.
Druhá finálová jízda, to je tvrdý dopad na matičku Zemi. Šlupka jak z kanónu.
Zhruba v půlce jízdy při jedné chybičce synátor naráží bokem do mantinelu a
absence servosaveru si vybírá svou daň. Zuby převodů se dají přirovnat k notám
na buben. Samá pauza, jen občas bum, bum. Odstupuje z jízdy a mě začíná pěkný
fofr. Ještěže mám tu skládanku od paní Stodolové. Honem obalit nervy a pak hurá na
to. Nejprve však musím odjet druhou finálovku. Snažím se , leč tentokrát je Zdenda
Ošťádal nad mé síly. Ale druhé místo taky dobré. Pak honem mechanikovat. Vytahuji
druhé micro servo, ale stále nemám saver, což automaticky znamená, že i toto servo
nejspíš půjde do věčných lovišť. Jak tak mudruji, kápne mi zrak na synovo auto. Já
vůl. Vždyť synátor má v autě malou Futabku i ze servo saverem. Ó, já hlupák! Honem
servo vytahuji, montuji do dvoukolky a je po problému. Tedy zatím. No jo? Ale teď
zase budu muset jet ze svým autem a kroutící laminát vyměnit za ztuhlý uhlík. A
ještě ke všemu tam mám jakýsi starý regulátor LRP, který pamatuje ještě Havla.
No nevadí, nějak to dopadne. Mám jen obavy ze stavu baterek, dlouho se flákaly a
teď budou muset chudery jet hned na plný výkon. Dávám jim tedy ampérovou injekci
a jdeme na třetí kolo. Synátor startuje, jede, ale nějak divně. Jakoby se nemohl
srovnat do zatáček. Jízdu nakonec dojíždí jako třetí. Hned po dojezdu se vrhám na
objasnění příčiny. Přímo detektivní práce přináší odpověď. Páka serva naráží na
táhlo řízení a tím omezuje výchylky serva. Ó, jak prosté milý Watsone! Pronesl by
jistě Sherlock Holmes, kdyby byl autíčkářem. Oprava je opravdu jednoduchá. Stačí
pouze posunout servo o pět milimetrů dopředu a je to! Vypadá to věru pěkně. Syn
je tedy vyřešen, ale já málem zmeškal jízdu. Honem tedy startuji a zvykám si opět
na svůj model. Jede pěkně, ale jen do osmé minuty. Nejednou zpomaluji a ztrácím své
těžce nabité pozice. Asi baterky, byl jsem na ně moc hrrrrr. Na další jízdu si
raději vezmu ty synovy. Budu je muset sice upravit, ale co by člověk neudělal pro
úspěch.


Čtvrtá runda nás opět nakopává směrem vzhůru. Není to sice až na vrchol, ale syn se
snaží být důstojným soupeřem, drží krok s Lukášem, ale nakonec dojíždí na druhém místě.
V této jízdě nám bohužel postupně dodělávají mechy a náhradní leží někde v ALS. No nedá
se nic dělat, i tak jsme velice spokojeni. Hlavně synátor. Ten si opravdu tyto jízdy
užíval plnými doušky. Jsem zvědav, jestli ještě projeví zájem o řízení čtyřkolky. Vždyť
s 280 motorem by se v kategorii open mezi stříďáky rozhodně neztratil. Svoji čtvrtou
jízdu bych přirovnal k té třetí. Osm minut dobrý, pak šup dolů a plazení se do cíle.
Až po závodě zjišťuji, že závada byla ve starém regulátoru, který zřejmě po osmi
minutách jízdy řekl dost a teď budeme odpočívat. Myslím, že bude odpočívat navěky.
Toliko tedy stručné shrnutí pátého závodního klání v Pozděchově. V konečném pořadí
syn obsazuje druhé místo, já končím na místě sedmém. Odměnou je pro nás cena v podobě
čokolády. V tuto chvíli lepší než pohár. Honem ji zbaštit ať uděláme dobře nervům.
Fanánovi opět bodovali na plné čáře. Tady alespoň u nás. Nakonec pár postřehů z depa.
Dvoukolka si myslím obstála na jedničku. V podstatě bezproblémová technika. Žádné velké
maturování s nastavováním, sedí to jak přibitý i na studeným koberci, kam to pošlete,
tam to i jede, no prostě super. Chybělo sice něco málo k plné spokojenosti, ale to do
příště odstraníme. A až se naučíme s tím dvoukolákem komunikovat a naučíme se to trochu
nastavovat, bude to závodění úplná pohodička. Dvoukolka je prostě výzva, které se těžko
odolává.


Mějte se fajn závodnicky.


P.S. Nic bujte, ogaři Karel a Peťa tam byli taky. A Karel opět vařil to své skvělé kafi. Dík za něj. A taky
děkuji Karlovi za dodané foto k tomuto článku !!!