<p>
Ovlivněn skutečnými závody jako je 24 h Le-Man či 1000 mil Indianopolis, sníval jsem často
o tom, že i já se někdy postavím na start <!– separe –>vytrvalostního závodu a zažiji atmosféru takového
klání. Občas jsme si se synem zajeli do Blanska na tradiční 12-hodinovku, leč jako jezdci
malých měřítek jsme se jen koukali a brouzdali mezi depy. Proto jsem s nadšením přivítal
počin ,,Velkého polňáckého náčelníka“ Vládi Vomlela a jeho družiny, který se opět pustil
do něčeho, co tu prostě ještě nikdy nebylo. Vytrvalostní závod osmnáctin! Společně s
Luďkem Aschenbrennerem z ALS Racing vytvořili pravidla a hlavně předepsali velice rozumnou
motorizaci, která dávala tušit velice zajímavou a napínavou podívanou. Nemám sice absolutní
představu co tomu všemu předcházelo, ale už teď můžu říct, že to bylo úžasné, krásné,
napínavé, únavné, ale hlavně perfektně zvládnuté. Polná se tak pomalu stává tou pravou
baštou všech osmnáctinohých bláznů. Dobrá poloha, zapálení organizátoři i pěkné prostory
– to jsou prostě polňáci a jejich velké závody.
</p>
<p>
No jo, ono se to pěkně řekne. Jedeme na šestihodinovku! Ale nikdo z našeho týmu žádný
takový závod ještě nejel, ba dokonce ani neřídil žádnou dvoukolku klasické koncepce! To byla
totiž jedna z podmínek účasti na tomto závodě. Stroj v provedení 2 WD. My se synem jsme sice
absolvovali pár závodů s pseudodvoukolkou, ale klasiku jsme nikdy nekočírovali. A naši týmoví
souputníci na tom byli ještě hůř. Nemaje stroje a ani zkušenosti, přesto jsme mezi prvními
přihlášenými. Zbývalo tedy jen sehnat odpovídající stroj a především doplnit tým o schopné
jezdce. Podvozek nám byl přislíben z automobilky ALS, leč o pilotech jsem neměl ani páru.
Ha! Najednou, kde se vzali, tu se vzali valašští ogaři! Pravidelní čtenáři mého pisáleckého
neumětelství jistě tuší o kom mluvím. No jasně! Peťa a Karel! A Pavel.. Takto jednoduše se
tedy zrodil hanácko-valašský tým, jehož oficiální název zněl ,,ALS Morava II + rc klub
Elišky Junkové. Složení a posty v týmu byly určeny následovně. Já – pilot a vedoucí týmu,
syn – pilot, Petr Nesládek – pilot, Pavel Martinec – pilot, Karel Martinec – hlavní
mechanik, bavič a dobronáladovník. Teoreticky jsme jako tým byli připraveni, jediné co
jsme postrádali, byla technika. Podvozek z ALS měl sice původně donést už Ježuch, ale asi
bloudil někde v Brdských lesích a tak třeba já ho viděl poprvé až v Polné, zhruba 14 hodin
před samotným startem. Ostatní členové na tom byli stejně. V klasickém předstartovním
tresu jsme tedy museli auto vybavit elektronikou, vyzkoušet velikost baterií, napasovat
karoserii, vyzkoušet jízdní vlastnosti a ještě ukrást trochu času na spaní. No bylo toho
až na půdu. Naštěstí se dvoukolka z ALS ukázala jako vskutku povedené vozítko. V podstatě
krabicová verze se chovala naprosto perfektně a nezáludně. Jako vysílač jsme zvolili
Pavlovo Spektrum, hlavně kvůli hmotnosti. Ale tím pro mě vyvstal jediný a zásadní problém.
Já si prostě s tímto rádiem nepadl do oka. Po pár otřískaně – odježděných kolech jsem se
vzdal funkce pilota. Než bych to klukům kazil, raději jsem se stal pomahačem hlavního
mechanika. Což se nakonec ukázalo jako rozumnější řešení, protože piloti se tak mohli soustředit
pouze na jízdu, o to ostatní jsme se starali s Karlem. Před půlnocí jsme tedy uléhali na
trať s vědomím ,že buď se zadaří, nebo to bude totální havárka.
</p>
<p>
Sobota ráno cca. 2 hodiny do ostrého startu. Baštíme polňácký sponzorský dar, tedy buchty a
stále probíráme strategii a mudrujeme nad úpravami auta, které by přispěly k co nejkratším
zastávkám v boxech. Půl hodiny před startem ještě narychlo měníme regulátor, který má i
zpátečku, bo zřejmě bude občas potřeba. V 9.00 pokládáme auto do startovní pozice, baterie
přichystané vedle a čekáme na povel startmistra. Je odstartováno! Drapnu auto, nesu Karlovi,
ten instaluje baterie a vyrážíme. Jako první jede synátor, pak Pavel a jako třetí bude
pilotovat Peťa. Toto pořadí se nemění až do konce závodu. Hned v úvodu ale nabíráme celkem
ztrátu, protože náš systém uchycení předku karoserie jaksi nefunguje a tak často stojíme v
depu. Pohybujeme se kolem osmého místa z více než dvacetikolovou ztrátou na soupeře před
námi. A to není na začátek moc dobré. Zachováváme klid a Karel začíná pracovat na jiném
uchycení karoserie. Vrtá, piluje a vzorně mechanikuje. Zastávky máme plánované tak po
dvaceti minutách. To se celkem daří dodržovat a i piloti se tváří, že jim to tak vyhovuje.
Jediné co nás trochu brzdí v rozletu je pobyt v depu. Výměna baterií nám zabírá moc času a
tak vždy, když ztrátu smažeme, v depu ji opět nabereme. Našimi přímými soupeři se tak stávají
kluci se Zlína a kluci z Polné. Během závodu jezdíme v rozmezí tak 10 kol. Postupem času
odstraňujeme nedostatky na uchycení karoserie a zároveň upouštíme od pravidelné výměny
pneumatik. To prostě zdržuje! V polovině závodu se pořád přetahujeme o páté místo.
uto funguje famózně a není žádný problém. Piloti jezdí dobře, nechybují, jen občas musíme
krotit Pavlovo závodnické srdíčko, aby jelo více hlavou. Peťa , to je jezdec jak víno.
Když nastoupí, pár kol si zvyká na rádio, ale pak jede jak z praku. Prostě zraje každým
okruhem. Sice má v sobě pár,, brufénků“, protože se prý necítí ve své kůži, ale na výkonu
to není znát. Synátor, to je strojově jezdící jistota. Po půlce odjetého závodu nám
odpadá jeden z našich úhlavních soupeřů. Zlín mění motor a tak nabírají ztrátu, kterou
už bohužel při vyrovnanosti aut nemůžou dotáhnout. Starosti nám však dělají polňáci. Ti
výměnu baterek stíhají i za neuvěřitelných 11 vteřin. My máme výměnu baterek tak za
vteřin 50! A to jedeme naplno. Na tuto skutečnost reagujeme tak, že tajně s Karlem opět
měníme strategii a necháváme jezdce vyjíždět vždy baterie do konce. Ždímáme maximum
nejen z baterií, ale hlavně z jezdců. Ti samozřejmě o ničem nevědí. Ještě by mohli
stávkovat za přesčasy. Nevadí to kupodivu nikomu. Piloti tak tráví na tribuně více času,
ale jen tak se nám daří se soupeřem držet krok. Hodinu a půl před koncem začínáme pořádně
tlačit na pilu a daří se nám udržovat si alespoň minimální náskok před polňáky. Ale rozdíl
je tak dvě tři kola! S přibližujícím se koncem závodu vzrůstá i napětí v týmu.
</p>
<p>
Stále točíme jen dvě sady zadních mechů, přední mechy kupodivu naši péči nepotřebují. Motor je
hodně horký, ale stále jede jak blesk. Všechny rotující části jsou omotané vlákny z koberce,
ale stále se točí. Jen servo potřebuje vždy po výměně baterek rozhýbat pomocí síly. Půl hodiny
před koncem konečně získáváme náskok dvaceti kol na polňáky a tak poslední minuty jedeme na
jistotu. Po šesti hodinách jízdy projíždíme cílem na skvělém pátém místě. Toto místo bylo i
takovým malým tajným přáním, které jsme si nakonec splnili! Unaveni, ale spokojeni konečně
můžeme chvíli spočnout. Všichni členové týmu podali maximální výkon a zaslouží pochvalu.
Je prostě radost takovému týmu velitelovat. Použitá technika obstála na výbornou a vynikající
kondici předvedly mechy od ALS. Přední kola jsme za celou dobu neměnily, zadní mechy jsme jeli
dvoje a i po šesti hodinách jízdy zvládnou ještě pár závodů v Pozděchově. Podvozek ALS vše
přežil bez úhony a prokázal dlouhodobou odolnost i v takovémto závodě. Škoda jen, že jsme
neměli tento podvozek k dispozici o něco dříve. To bychom pak mohli lépe vychytat třeba
výměnu baterií, která nás opravdu stála příliš mnoho času. Po závodě proběhlo tradiční vyhlášení
výsledků. Vítězství nakonec ukořistili ,,Brněnští draci“ kteří zřejmě štípli z Brněnské
radnice to své slavné kolo a někde tajně trénovali. Vynikající výkon předvedl tým ALS Racing
I, který vybojoval druhé místo až po urputném boji zhruba pět minut před koncem. Takto nějak
tedy skončil první vytrvalostní závod malých měřítek a už teď se těšíme do Polné na Mistrovství
ČR osmnáctin.
</p>
<p>
Mějte se fajn.
</p>
