<p>
Máte rádi zákusky či jiné chutné pamlsky? Pak si vás dovolím pozvat ke Stodolům do cukrárny,
kde je pro vás připraven krásně rovný jekorový <!– separe –>oplatek s různě propletenou roládou plněnou
adrenalinem, plechové piškotky máčené v jahodové polevě, které dokáží krásně nakopnout Váš
model či rakvičkové mantinely žlutavé barvy plněné smrkovým dřevem.To vše je navíc provoněno
omamnou vůní slivovice, mazadel, olejů, čističů a jiných vonných esencí. Jako přídavek
dostanete zážitek v podobě perfektně provedených závodů s jasnými a fungujícími pravidly,
na které dohlíží bystré oko závodních komisárků. Zavřete tedy oči, pozděchovská paráda právě
začíná.
</p>
<p>
Vše tradičně začíná v sobotu ráno. Nejprve jsem musel vypáčit garážová vrata, která při
teplotě -15 jaksi přimrzla k rámu a nešla otevřít. Po domluvě pořádným pajzlem si dala říci
a po nastartování tátoše vyrážím směr valašsko. Ano, ano! Vyrážím sám, protože polovinu týmu,
tedy syna, přemohl jistý ,,Bacilovič, Nerobilovič, Nezávodnikovič“. No, možná bych měl napsat,
že doma zůstalo tak 70 procent týmu. Když k tomu připočtu ještě 20procent mechanika, tak na
závody frčí desetina týmu a přemýšlí, jak neudělat ostudu. Třískajíc se do prsou jsem rozhodnut
poprat se nejen s tratí, ale hlavně se svými soupeři. A zdalipak víte, jak na sebe uplést pořádný
závodnický bič? Poradím vám. Jeďte v Pozděchově dvě kategorie. Já se tentokrát rozhodl jet vedle
kategorie 180 stock i kategorii 2WD. Tuto kategorii jsem si zvolil záměrně, jako generálku před
blížícím se závodním maratonem v Polné. Na místo činu jsem tradičně dorazil mezi prvními a
společně s ostatními čekal na příjezd Stodolovic rodiny. Před sedmou ranní se přiřítila
červená fábie a první co se objevilo, byla Fanánova ruka, která svírala láhev pravé valašské
slivovice. Každý závodník, starší 18-ti let, pak obdržel vizovickou štamprli na zahřátí. Jen
pro zajímavost, vizovická štamprle vydá za tři hanácké náprstky. Ale dosti zahřívání, jdeme
závodit.
</p>
<p>
Prvotní šok nastává při pohledu na startovní listinu kategorie 180 stock. Horňáci, Dolňáci a
ještě ke všemu Polňáci! Tedy borci z Polné. No, a samozřejmě nemohli chybět ogaři Karel a Petr.
To je tedy síla. A pak, že je tato kategorie nezajímavá a na ústupu! Ha,ha! Závody pořádané
Fanánovic rodinou jsou zářným příkladem, že když se chce, tak to jde. Říkám si, že umístění do
desátého místa bude pro mě úspěch. V kategorii 2WD jedeme sice jen čtyři, ale jak říkali Husité
,soupeřů se nelekejme a na množství nehleďme“. Začínám kategorií 2WD. To je moje srdcovka.
Původně jsem myslel, že pojedu už nový model od Als, ale automobilka začne chrlit modely až
příští týden. A tak na upravený laminátový podvozek instaluji 280 motor. Tankuji plnou nádrž v
podobě baterií li-po a na zadní kola montuji mechové válce šíře 28mm, které vypadají jako dělové
ucpávky do děl ráže 405 bitevní lodi Yamato. Supersoftové obutí ALS zajištuje dostatek gripu i
bez mazání. Svezení je přímo úchvatné. Dvoukolák se chová poslušně a pohonná kombinace je tak
akurát. Pak jdu vyzkoušet čtyřkolák. I zde se zdá být vše v pořádku. Jen přimazávám přední i
zadní mechovky. A show začíná! První rozjížďka 2WD začíná. Snažím se jet rychle a hlavně bez
chyb. 17 kol a druhé místo, to nevypadá zle. Musím jen přitvrdit převod, protože ztrácím
rychlostně. Ve čtyřkolce to nebylo špatné, ale dopouštím se chyb. A v tak nabité konkurenci
je každá chyba po zásluze potrestána propadem o několik míst v pořadí. Všechno běží jak na
drátkách a za chvíli stojím na startu druhé rozjížďky. Těžší převod auto zrychlil a tuto jízdu
dokonce vyhrávám. Tím si dokonce vyjíždím první místo na startu finálových jízd. Kruciš, na to
nejsem vůbec zvyklý. Ve čtyřkolce je to trochu horší, nelepším se a tak končím ve druhé skupině.
A jako naschvál, do finálovek budu opět startovat z prvního místa. Dnes je na mě těch jedniček
nějak moc, vždyť dvě jedničky jsem měl naposledy ve druhé třídě. Ale rozjížďky v Pozděchově, to
je jen takový sprintující čajíček. Opravdové boje mě teprve čekají. Kamarádi Peťa Nesládek a
Pavel Martinec mi ve čtyřkolkách utekli do skupiny první, a tak ve své skupině narážím na své
skoro již pravidelné soupeře. Tedy na Láďu Vomlela a jeho syna a na Martina Myšičku. To jsou
dost hustí soupeři. Ti nedarují ani dvě pídě trati. První finálovou jízdu začínám s dvoukolákem.
Po startu se chvíli držím na prvním místě, pak kolem mě prosviští dva soupeři, kterým to jede
jaksi rychlejc. Snažím se jich držet, ale z přemíry snahy dělám občasné chyby. Proto dojíždím
třetí se ztrátou tu jednoho, tu dvou kol. Stejný scénář mají i ostatní finálové jízdy kategorie
2WD. Přitom na každou další finálovou přitvrzuji převod. Nakonec mi došly pastorky, a tak
převod 21/42 je konečný. Ale i tak je jízda s dvoukolkou krásná a má své kouzlo. Už se těším do
Polné, kde si užiji dlouhé a dlouhé poježďáníčko. Ve čtyřkolkách to bylo o něčem jiném. Tam se
bojovalo jako u Slavkova. Hlava, nehlava, Napoleon, NeNapoleon! První finálovka byla taková
trochu chaotická. Horkokrevní mladíci kladli tuhý odpor, a zapomínali, že není důležité pořadí
v jízdě, ale počet najetých kol. Po jízdě jsem jim to trochu vysvětlil a výsledek se dostavil
hned v další jízdě. Tu jsem vyhrál! Což nebylo až tak důležité, ale hlavně jsem najel o dvě
kola víc, než v jízdě první. A o to přece jde. Po každé jízdě samozřejmě následoval relaxační
pobyt na postu nasazovače. Měl jsem to tentokrát dost špatně rozložený, protože jsem střídal
jízdu a nasazování, takže jsem vždy 40min. strávil na dráze a pak jsem měl 20min. na přípravu
aut a odpočinek. No řeknu vám, jezdit na závody do Pozděchova každý týden, tak se snad odnaučím
i kouřit. Bože, jak já trpěl! Ve třetím kole finálovek se mi moc nedařilo, protože mechy
zřejmě usoudily, že se o ně málo starám a začaly trochu zlobit. A to i na dvoukolce. Naštěstí
jsem jim rychle domluvil ,,vteřiňákovou medicínou“ a až do konce závodu daly pokoj.
</p>
<p>
S přibývajícím počtem jízd se u mě začala dostavovat únava. Do toho ještě skomírající nikotinová
kontrolka stále vysílala své otravné S.O.S. Křivka mého výkonu pomalu klesala stejně jako pohonný
pětičlánek po 8min. jízdy. Vydržel jsem ve střehu tak 7min., pak jsem před očima viděl jen žluté
rakvičky, které se míhaly sem a tam. Nabádal jsem soupeře, aby si se mnou na tribuně povídali,
nebo aby utrousili nějakou povzbuzující ptákovinu. Naštěstí, kde se vzal, tu se vzal, Karel
Martinec se svým kofeinovým elixírem. Není nad čerstvě uvařenou kávu. A tak si říkám, že někdy
je holt na závodech důležitější kamarád s kafím, než grip a výkon motoru. A tak díky Karlovi jsem
čtvrté kolo finálovek absolvoval už celkem v pohodě. Pokud tedy pominu problém s vypadlým
tlumičem, který mi sice Fanánek Stodola hbitě odstranil, leč konec závodu jsem stejně dojel jen
s tlumiči třemi. A ani jsem to nepoznal. Chybějící tlumič mi až půl hodiny po dojezdu našel Max
Skorupski. Dík za nalezení. Ve dvoukolkách jsem tedy obsadil třetí místo celkově a ve čtyřkolkách
jsem skončil osmý. Unavený, ale spokojený jsem vypadl na zaslouženou kouřovou odměnu. Poděkování
patří i traťovým komisárkům Karlovi Kratochvílovi, Tomáši Rajdusovi a Fanánkovi, že dohlíželi na
bezproblémový chod závodu. A kdo že to dnes kategorii 180stock vyhrál? Prý jakýsi Ajgor! Neznám
ho, ale prý je to brňák. Po vyhlášení výsledků jsem se rozloučil s kamarády, poděkoval Stodolům
za parádní závody a sedl do silně promrzlého auta a vyrazil k domovu.
</p>
<p>
P.S. Auto rozmrzlo až za Zlínem, já rozmrzl až v Kroměříži.
Mějte se fajn a na dalším závodě na viděnou
</p>
