<p>
Po téměř měsíci nezávodění, jsme se se synem vydali do Brna na závod osmnáctin, který se
jel jako další díl poháru Brno-Březí. Původně jsem chtěl letošní <!– separe –>ročník tohoto poháru
vynechat, ale znáte to. Všechno zase zpískali ti dva zlínští ogaři, kteří když řeknou
,jedeme závodit, tož hanák skočí do auta a frčí „. Přece nebudeme trhat partu. Řeč je
samozřejmě o Petru Nesládkovi a Karlu Martincovi. A tak v pátek večer jsem místo ležení
u televize stál ve vymrzlé garáži nad kupou šroubků a jakýchsi dílů a snažil se z toho
postavit závodní auto. Kdyby alespoň Karel poslal poštou hlt té své švestkové medicíny,
to by se jináč montovalo. Ale nakonec jsem to nějak sešrouboval, honem nachystal věci a
ráno upaloval se synem směr Brno.
</p>
<p>
Prostředí bosonožské orlovny jsme již znali a tak vše probíhalo v pohodě. Pořadatelé vždy
postaví krásně točenou trať, která je velmi technická a nemá skoro žádnou rovinku. Závodník
si tak nádherně zajezdí. Koberec jako vždy rovný a kvalitní jsou i mantinely, které jsou velmi
ohleduplné k autům. I přes tyto velká pozitiva je něco, co mě trochu odradilo od pravidelné
účasti v tomto seriálu. Zároveň trochu vysvětlím, kdo že vlastně byli ti Goliášové s
kterými jsme svedli předem prohranou bitvu. Poslední závod loňského seriálu byl takový trochu
vášnivý, plný emocí, však to znáte.Výsledkem tohoto dění byla pravidla, nad kterými tak trochu
zůstává rozum stát (tedy ten můj určitě). Je to snad jediný seriál, kde máte v kategorii stock
180 předepsaný typ karoserie, šířku pneumatik, baterie a další věci. To bych ještě chápal,
ale co trochu nechápu je třešnička na dortu v podobě povolení pohonného střídavého systému v
kategorii 180 stock, který z vašeho auta poháněného klasickou stoosmdesátkou udělá líně se
plížící kompars. A to je ten Goliáš, proti kterému nemáte vůbec šanci bojovat. Vždyť tento
střídavý systém jezdí třeba Ajgor Masters Vlahovič v kategorii Open.
</p>
<p>
A tak na jedné straně stáli Davidové s klasickými stoosmdesátkami a na straně druhé stáli
Goliášové se stříďáky. Výkonový rozdíl asi tak dvě třídy, ale hlavně že máme všichni stejnou
šířku pneumatik!!! To je opravdu důležité. Není-liž pravda? Je věčná škoda, že pořadatelé tuto
oblíbenou kategorii tak znehodnotili. Přece komu se jízda se stoosmdesátkou zdá nezáživná, ať
se jde vyřádit do kategorie open. Osobně si myslím, že to ubralo i trochu na návštěvnosti
samotných závodů. Toliko tedy můj názor na kategorii stock a nyní hurá do boje!
</p>
<p>
Tradičně byli na řadě kvalifikační jízdy. Hned na začátku se u nás dostavují menší komplikace.
Ve snaze být co nejrychlejší, nasazuji synovi těžký převod, který sice auto dostane z polohy
pomalé do polohy trochu rychlejší, leč zhruba po šesté minutě to motor vzdává a umírá na
teplotní infarkt. To nám ten závod ale pěkně začíná, mumlám si a jdu koupit nový motor.
Odlehčujeme převod a smiřujeme se s faktem, že na čelní pozice to prostě dnes nebude. Já také
nedojel, baterie ještě nebyly v plné kondici. Ale s tím se tak trochu počítalo. Komu by se
chtělo po měsíci odpočinku hned podávat plný výkon, že? Druhá runda jízd je trochu lepší,
leč na A finále to zřejmě stačit nebude. Zde jsme ještě museli pořešit karoserii, protože
příliš měkký lexan způsoboval nadměrné promáčknutí a následné najetí na mantinel po kterém
následovalo otočení modelu na střechu. Tento problém jsme vyřešili až nasazením tvrdší karoserie.
Třetí runda jízd se stává konečnou stanicí pro mé servo řízení. Umřelo. Tak si jdu raději
zapálit, než mě trefí šlak. Rozjížďky byly vcelku vyrovnané, leč střídaví Goliášové ukázali
svou sílu a tak do A finále postoupili pouze tito zástupci. Jedinou bílou vránou byl Peťan
Nesládek, kterému se jakýmsi zázrakem podařilo postoupit. Nám k postupu scházelo jedno, resp.
dvě kola. Nás zbylých sedm statečných(doopravdy nás bylo sedm) jsme se seřadili do B finále.
Úspěch nebo neúspěch?
</p>
<p>
Postupem času jsme museli konstatovat, že to byla spíše výhra než prohra. Vyrovnané startovní
pole se stejnými motory se ukázalo jako daleko lepší na závodění, než sice motoricky vyrovnaní,
leč výkonnostně trochu nevyrovnaní goliášové. Své by o tom mohl vyprávět právě Peťa. Ten se s
Goliáši bil statečně. A šlo se na první jízdu finále B. Z jedničky startoval Zdenda Ošťádal,
dvojku obsadil Pavel Martinec, trojka patřila synovi a na čtverce stála moje maličkost. Za
mnou stál absolutní fenomén Honza Hrnčíř. Proč fenomén? V jeho letech já na to autíčko totiž
ani neuvidím! Start se povedl náramně. Syn se celkem snadno dostal do vedení, leč soupeři byli
opravdu dost dobří. Musel odrážet útoky a hlavně si dávat pozor na chyby, které se na
této trati trestaly propadem až o několik míst. Já se pral taky jako lev, leč omladina mi
v této jízdě trochu poodjela. Ale jen o dvě kolča. Synátor nakroužil 40 kol což bylo na této
trati asi maximum. Já dojel čtvrtý, ale jelo se mi dobře a tak jsem cítil šanci. Když mi ještě
Karel Martinec uvařil kafi, ožil jsem a jal se tu omladinu pořádně potrápit. Druhá jízda se
nesla skoro ve stejném duchu. Start opět v pohodě, synátor na špici, ale já začal tlačit na
pilu. Zdendu jsem odsunul na čtvrté místo a tlačil se na Pavla Martince. Pár chybiček se
vloudilo a tak Pavel ujel o kolo. Pak jsem se ho ovšem chytl a až do konce jsme jeli kolo
na kolo. Otec Karel po jízdě prohlásil něco o šlaku, ale to nás závodníky pramálo zajímá.
Syn opět 40 kol, ostatní se ztrátou jednoho, dvou kol. Což po osmi minutách je ztráta
celkem minimální.
</p>
<p>
Absolutní spokojenost zavládla u nás v depu, bo synátor měl první místo jisté, další pořadí však
bylo pořádně zamotané. Za uvařené kafi jsem ještě pomohl Pavlovi nastavit auto, protože mu
nějak kulhalo. Z výsledného nastavení měl pramalou radost synátor, protože celou třetí finálovku
bojoval s Pavlem o první místo, které se mu podařilo ukořistit až v samém závěru. Já se taky
držel dobře, jezdil jsem ve stejném kole skoro až do konce, pak jsem se ovšem ocitl v kleštích
dvou žlutých taxíků a po kolizi ztratil jedno kolo. Všechny finálové jízdy se nesly v duchu
urputných bojů o každý metr trati. Škoda, že jsme se nemohli poměřit i s ostatními závodníky
z důvodu odlišné motorizace. Co se týká techniky, kromě serva a motoru, vše fungovalo na výtečnou.
Synátor jel opět se svým oblíbeným laminátovým platem, které se opět krásně kroutilo. K dobrému
umístění přispěl i regulátor ALS. Na mechové obutí jsem nemusel po celou dobu závodu ni chytnout.
Přední hardy a zadní supersofty od ALS opět fungovaly bez problému. Na závěr ještě jeden
soukromý postřeh. Myslím si, že ve finále A, kategorie open nám všem ukázali jak se má závodit
mistři volantu Lukáš Diblík a Ajgor Vlahovič. Souboj 2wd versus 4wd sice vyhrála Lukášova
dvoukolka, ale poklonu zaslouží Ajgor, který se ukázal jako hodně férový závodník. Mohl vyhrát,
ale dal přednost slušnosti, což ho stálo možné vítězství. To se bohužel o některých závodnících
říci nedá. Toliko pro dnešek vše. S přáním hezkého poježdění přeje autor.
</p>
