Při psaní tohoto tutoriálu jsem čerpal ze svých zkušeností a ze článku Oscara Lianga.
Chcete-li se začít zabývat FPV drony a létáním s nimi, udělejte si kafe a věnujte chvíli pročtení následujících řádků. Návod má sloužit především těm, kteří nejsou tak zběhlí v angličtině, a právě pro ně jsem se rozhodl věnovat pár hodin svého času, abych ho přelouskal do češtiny. V článku se můžou objevit chyby pravpoisné i faktické, takže neváhejte a zmiňte se o tom, ať tenhle článek uděláme pro nové členy komunity co nejpřesnější.
CO JE VLASTNĚ TO FPV?
Zkratka FPV je z anglického „First Person View“, neboli „z pohledu první osoby“. Znamená zkrátka to, že při létání vidíte zapomocí brýlí (nebo jiného zobrazovače) přesně to, co „vidí dron“. Možná byste namítli, že pak třeba i létání s drony jako Mavic, které posílají obraz do telefonu připojeného k ovladači, by se dalo nazvat FPV, a defakto byste měli pravdu. Za FPV ale, pro účely tohoto tutoriálu, budeme považovat jen létání zapomocí brýlí v kombinaci s kamerou umístěnou na dronu.
Účelem FPV je tedy vyvolat ve vás pocit, že vy sami letíte, třebaže stojíte pevně na zemi. Ve spojení s absolutní svobodou pohybu a manévrovatelností, to dává neskutečně intenzivní zážitek, což je hlavní důvod, proč to za to stojí.
JE TĚŽKÉ SE S FPV NAUČIT?
Je i není. Takový úplný základ, čili zvednout FPV dron do vzduchu a kousek s ním popoletět, zvládne i bez brýlí v podstatě každý během chvíle po vysvětlení, co který knipl na ovladači dělá. Budovat přesnost a techniku pilotáže už je však otázkou měsíců až let.
U fotodronů víte za 10 nebo 15 minut o ovládání prakticky všechno, co pro bezpečný provoz potřebujete, kdežto u FPV musíte tréninku věnovat mnohem více času, úsilí a trpělivosti. Aby se vám takový trénink neprodražil víc, než je zdrávo, jsou simulátory.
Simulátor je velice důležitý krok v tréninku FPV létání a je rozhodně dobré v něm strávit minimálně pár desítek hodin tréninku. Každý by rád hned létal jako profík, což je naprosto pochopitelné, ale bez tréninku to zkrátka není možné, ať se považujete za jakkoliv talentované.
Výhodou pro vás je, že současné simulátory mají dost realistickou fyziku chování stroje ve vzduchu, takže pozdější přechod na reálný FPV dron, je mnohem snazší. Stejně tak jako v reálu, ani v simulátoru se v začátcích pádům nevyhnete, nicméně simulované pády vás, narozdíl od reálného létání, nestojí ani korunu.
Zásadní je, abyste se vyhnuli používání ovladačů od XBOX a jiných konzolí, a na simulátoru trénovali přímo s rádiem, které později budete chtít používat ke skutečnému létání. Jen tak si začnete budovat svalovou paměť a trénink bude mít reálný přínos. Drtivá většina současných rádií zvládne připojení přes USB port k PC, takže jsou pro simulátor perfektně použitelné.
Samotné simulátory jsou, v porovnání se zbytkem FPV výbavy, skutečně laciné (většinu z nich pořídíte za méně, než průměrný oběd v restauraci), avšak jejich přínos je nedocenitelný. Vždy jsou samozřejmě cesty, jak simulátor stáhnout odněkud zdarma, nicméně osobně zastávám názor, že autoři simulátorů si svoji odměnu rozhodně zaslouží.
Máte-li slušné PC, které zvládá pokročilejší hry nebo práci s videem, lze doporučit DRL nebo Liftoff simulátor. Máte-li slabší PC, mohl by lépe běžet simulátor Velocidrone nebo FPV Freerider (ten lze dokonce spouštět i na telefonu s Androidem). Velocidrone a Liftoff navíc obsahují i perfektní tutoriály pro zvládnutí úplných základů a následně pro naučení létání v Acro mode.
KOLIK TA LEGRACE VLASTNĚ STOJÍ?
Začít s FPV létáním nemusí být v prvním kroku tak nákladné, jak se může zdát. Abyste mohli reálně začít trénovat, stačí do začátku pořídit rádio (ovladač) a simulátor, jak bylo řečeno výše.
Pozdější pořízení FPV dronu a příslušenství pak rovněž nemusí udělat hned díru do peněženky, jako když pořizujete zbrusu nový fotodron, na druhou stranu to také není úplně zadarmo.
Pro nějakou představu, o jakých sumách se bavíme:
Rádio + simulátor = 1500-6000 korun dle rozpočtu
FPV brýle = 2000-17000 korun dle rozpočtu
FPV dron = 3000-12000 korun dle rozpočtu
Baterie, nabíječka a další drobnosti = 3000-6000 korun dle rozpočtu
Jak vidíte, ceny se mohou dost různit a je to dáno tím, jak pokročilou výbavu jste ochotni do začátku pořizovat.
Jsou-li pro vás uvedené ceny i tak dost vysoké, existují začátečnické sady, kde najdete zpravidla malý FPV dron společně s brýlemi, ovladačem, pár bateriemi a nabíječkou. Takovou sadu lze zpravidla pořídit za 5-8 tisíc korun, někdy i méně. Tehdy je ale potřeba počítat s tím, že veškeré vybaveni v takové sadě je skutečně jen základní, a budete-li chtít v hobby pokračovat, většinu z něho (především brýle a ovladač) budete pravděpodobně kupovat znovu v pokročilejší verzi.
Je na zvážení každého, co upřednostní.
DRUHY FPV DRONŮ A TERMINOLOGIE
Obecně FPV dron nazýváme koptérou. Podle počtu motorů pak lze použít přesnější název – např. nejběžnější drony se čtyřmi motory nazýváme kvadrokoptérou. Drony se šesti nebo osmi motory pak hexakoptérou, rerspektive oktokoptérou.
Dalším ustáleným názvem pro malé FPV drony se čtyřmi motory je miniquad.
Miniquady jsou obvykle navrženy tak, aby byly rychlé, obratné a odolné vůči pádům, takže když nabourají, obvykle je stačí jen sebrat ze země, položit vrtulemi vzhůru a mohou letět dál. To dává pilotům jistotu k tomu, aby létali rychleji, zkoušeli náročnější a riskantnější triky a zkrátka posouvali hranice svých schopností dál.
Kromě miniquadů existují i mikroquady. Tak se zpravidla říká koptérkám s vrtulemi o menším průměru než 3″ (žádná oficiální hranice pro rozlišování mini a mikroquadů samozřejmě není). Mikroquady jsou lehké a dobře se hodí třeba k létání v bytě a jsou proto obzvlášť ceněné v zimních měsících, kdy nám počasí často nepřeje.
Obecně mini a mikroquady dělíme podle jejich využití a také velikostně podle toho, jak velké vrtule je na ně možno osadit:
Tiny Whoop (vrtule 30-45mm)
Tiny Whoop je mikroquad (15-30 gramů včetně baterie) s ochranami kolem vrtulí (ducty). Zpravidla běží na 1S nebo 2S baterie o malé kapacitě, což znamená, že nemívají příliš mnoho výkonu. Ducty kolem vrtulek chrání další osoby a umožňují létat v těsných prostorách aniž by se cokoliv kolem poškodilo. Hodí se perfketně k létání třeba v bytě nebo v domě. Na druhou stranu ducty zhoršují letové vlastnosti a ubírají na výkonu, což činí tyto mikroquady méně vhodné na venkovní létání, když není úplné bezvětří.
Řada lidí s nimi létá a dokonce i závodí ve stabilizovaném režimu (Angle mode), ve kterém fungují nejlépe. Na druhou stranu v létání v Acro mode zas tak nevynikají, především kvůli neobratnosti a nedostatku výkonu.
Celkově vzato jsou skvělým nástrojem pro vstup do světa FPV, případně pro trénink doma v zimních měsících, avšak pro dlouhodobé učení vhodné nejsou.
BetaFPV Meteor 65 – jeden z typických 1S Tiny-Whoopů
Toothpick (vrtule libovolné velikosti až do 4″)
Toothpicky jsou velmi lehké mikro- až miniquady určené ke klidnému až velmi rychlému obratnému létání. Oproti jiným miniquadům vynikají občas i v letovém čase.
Název je odvozen z toho, že tyto koptéry díky tenkým ramenům připomínají párátka. Z toho lze usoudit i to, že nejsou vysloveně stavěné, aby vydržely tvrdé nárazy. Navzdory tomu jsou, díky nízké váze, překvapivě poměrně odolné.
Při použití 1S-3S baterií obvykle bývají i poměrně tiché, takže nejsou takovým rušením pro okolí. Jejich letový projev může, v závislosti na použitých komponentách sahat od „uvolněnějšího poletování“ až po „extrémní“.
HGLRC Petrel 120X HD – toothpick s 3” vrtulemi
Cinewhoop (vrtule velikosti 3″ a méně)
Cinewhoopy jsou miniquady vybavené vždy ducty, podobně jako Tiny Whoopy, avšak schopné nést akční kameru jako GoPro nebo jiné, pro pořizování HD videí. Obecně jsou určeny pro uvolněnější styl létání – pomalé, klidné záběry a průlety těsnými místy. Na druhou stranu k freestyle létání se ve většině případů kvůli horší obratnosti nehodí.
Za přidruženou kategorii by se daly považovat Cineliftery. Na první pohled se může zdát, že jde o trochu větší cinewhoop, avšak reálně se jedná o oktokoptéru se 6-8″ vrtulemi a se dvěma motory vždy zrcadlově nad sebou. Jsou stavěny k vození velmi těžkých profesionálních kamer a jsou tedy určeny převážně pro profesionální využití a filmovou produkci.
iFlight Bumblebee Cinewhoop
Freestyle miniquady
3″ a sub-3″ miniquad
Malé miniquady se těší popularitě především u lidí, kteří rádi létají v parcích, nebo obecně tam, kde na freestyle není tolik prostoru. To je totiž přesně to prostředí, kde takový 3″ miniquad bude mít jednoznačnou výhodu. Navzdory své velikosti dokáží podávat slušné výkony a lze si s nimi užít spoustu zábavy stejně jako s většími stroji.
ImpulseRC Micro Apex 3”
4″ miniquad
Dalo by se říct, že u freestyle koptér jde o takové „prostřední dítě“ mezi 3″ a oblíbeným 5″ formátem. Kategorie čtyřpalců začala ve světě nabírat na popularitě hlavně v době, kdy byly zavedeny váhové limity pro registraci dronů, jelikož 4″ platforma je největší, jakou lze postavit pod 250 gramů, aniž by se muselo obětovat příliš mnoho výkonu v porovnáním s 5″ miniquady, jako tomu je třeba v případě 3″ miniquadů.
Nevýhodou trochu je, že u 4″ formátu se tak nějak potkávají standardy z obou sousedních rozměrů, takže je málo dílů, které by byly přímo určené pro 4″ miniquady a zároveň i výrobci a designeři rámů se ne vždy drží jednoho standardu, takže nebývají napříč rámy jednotné rozměry uchycení motorů nebo elektroniky uvnitř rámu (jako tomu bývá třeba u 5″ miniquadů, kde se při výběru komponent v rozměrech prakticky nespletete) a je potřeba při stavbě více zjišťovat a zvažovat jednotlivé komponenty.
Diatone Roma F4
5″ miniquad
Takzvaný pětipalec, jak se mu běžně přezdívá, je dnes nejpopulárnější formát pro stavbu miniquadu a představuje rozumný kompromis mezi výkonem, obratností a efektivitou. 5″ miniquady se dnes využívají jak pro závodění, freestyle, tak i pro long range létání.
Komponenty jsou zpravidla větší než u menších strojů, takže pro začátečníky je snazší je stavět aopravovat.
iFlight Nazgul 5 V2
6-7″ miniquad
Tato kategorie v posledních letech opět získává na popularitě, především kvůli rostoucímu zájmu o long range létání (létání na dlouhou vzdálenost). Takto velké miniquady lze samozřejmě využít i na freestyle létání, třebaže nejsou tak obratné jako 5″ a menší platformy.
Podle využití (freestyle/long range) je pak nutno pochopitelně přizpůsobit výběr komponent, především motorů a baterií. Long range koptéry se obvykle vybavují i GPS modulem, který pak dává pilotovi údaje o poloze stroje, rychlosti, vzdálenosti a v neposlední řadě umožňuje nouzový návrat v případě ztráty signálu.
iFlight Chimera 7
STYLY FPV LÉTÁNÍ
V předchozí kapitole jsem o stylech létání již trochu mluvil, ale shrňme si je níže:
Obecně se rozeznávají 4 základní styly létání:
Freestyle
Racing
Long Range
Cinematic
Freestyle je nejpopulárnější styl létání mezi hobby piloty. Je o volném létání a provádění triků i za využití okolního prostředí a překážek. Nejsou vlastně žádná pravidla, jak by měl nebo neměl freestyle vypadat, ta si každý pilot určuje sám.
Racing je rovněž velmi populární druh létání, který však, narozdíl od freestyle, má jasně stanovená pravidla. Jde o let skrz vytyčenou trasu v co nejkratším možném čase. Obvykle využívá branky uchycené v zemi (nebo v případě indoor závodů i na stěnách či na stropě), skrz které je nutno proletět v určeném směru. Miniquady určené pro racing by měly být lehké a současně dost odolné, aby snesly nárazy ve vysoké rychlosti.
Long range je, jak název napovídá, létání na velkou vzdálenost. Jde převážně o klidnější let se snahou o klidnou práci s plynem aby se minimalizoval odběr proudu a tím maximalizoval letový čas a vzdálenost. Pro tento styl létání je podstatný solidní RC systém a videolink, a samozřejmě lehký miniquad s GPS. Pro tento styl létání bývají populární větší stroje s dvoulistými vrtulemi (větší stroje kvůli větší ploše vrtulí a dvoulisté vrtule kvůli jejich efektivitě).
Cinematic je obvykle myšlen uvolněný styl létání, který má jistý průsečík s freestyle létáním, avšak většinou bez akrobatických prvků a spíše na zajímavých lokacích jako opuštěná místa, příroda a jiná scénicky zajímavá místa. Pro tento styl létání není žádný přímo určený druh miniquadu, vše záleží na záměru a potřebách pilota. Populární pro tento účel jsou však cinewhoopy a větší rychlé quady.
STAVĚT VLASTNÍ NEBO KOUPIT POSTAVENÝ?
Pro ty z vás, kteří ještě nemáte se stavěním FPV miniquadů zkušenosti (řekněme, že vás bude většina, jinak byste nečetli tenhle článek :-), může být lákavou možností pořídit BNF stroj. BNF je zkratkou pro „bind and fly“, čili „spáruj a leť“.
Jak jste jistě pochopili, jde o postavený, nakonfigurovaný a většinou i naladěný stroj, který defakto jen stačí spárovat s rádiem, nasadit baterii a může letět.
Může to znít jednoznačně lákavěji, než stavět miniquad „od šroubku“, má to však svoje výhody i nevýhody.
Sice tím ušetříte v začátku spoustu práce, a máte před sebou bez práce miniquad jako ze škatulky, ale zároveň se tím připravíte o samotnou stavbu. Pokud namítnete, že stavět to od píky, nastavovat a oživovat, by trvalo dlouho a stejně by vás to nebavilo, pak k vám musím být krutě upřímný a říct, že tohle hobby dost možná nebude pro vás to pravé. Obor FPV dronů je víceméně odnož modelářství, jen nejde o letadla a vrtulníky ale o multikoptéry. Stavění a opravování je pak nedílnou součástí všeho, a zkušenosti, které při stavbě nabudete, rozhodně nepřijdou vniveč a budou pro vás velkou výhodou při prvním karambolu, kdy bude potřeba větší oprava, než jen zlomená vrtule nebo anténa.
Dalším faktem, který stojí za zmínku je, že BNF sety obvykle nebývají postavené z těch nejkvalitnějších komponent, spíš naopak. Pro výrobce komponent pro FPV drony, představují BNF sety nemalé procento prodejů a kvalita komponent a zpracování zkrátka nejde ruku v ruce s nízkou cenou.
Navíc výrobci moc dobře vědí, že jejich cílová skupina zákazníků pro tyhle sety, jsou začínající piloti, kteří se příliš neorientují v problematice, a spíš než kvalita motorů, rámu a regulátorů, je zajímá, jestli to půjde spárovat s jejich rádiem a nějak to poletí. Není tajemstvím, že za cenu BNF setu se dá téměř vždy postavit vlastní miniquad z kvalitnějších komponent.
Dříve se jedna nejmenovaná společnost vyznačovala mizernou kvalitou BNF setů a mizerné pájené spoje, komponenty zkratované o rám, nebo naštípnuté kabely k motorům, nebyly ničím neobvyklým a reklamace byly , takže radost z nového stroje občas skončila pomalu dřív, než vůbec začala. I tohle může být pro někoho z vás impulzem, aby si stroj raději postavil sám a nespoléhal se na kontrolu kvality ve velkovýrobě v Číně.
Ať už se rozhodnete stavět vlastní první stroj podle svých představ, nebo sáhnete po nějakém postaveném, vždy je dobré si udělat seznam dílů, které quad obsahuje (nebo má obsahovat) a požádat o názor někoho, kdo má se stavbami miniquadů nějaké zkušenosti. Dokáže vás tak upozornit na případné chyby ve výběru komponent a zároveň doporučit jiné. FPV komunita je poměrně bohatá a rady se dostane každému, kdo o ni slušně požádá. 🙂
ANATOMIE FPV MINIQUADU A SOUVISEJÍCÍ VYBAVENÍ:
Níže si sepíšeme komponenty, ze kterých se skládá běžný miniquad a ve zkratce si vysvětlíme funkci každé z nich.
Rám
Jde o samotné tělo miniquadu, na kterém jsou uchyceny všechny další komponenty. Zpravidla je vyroben z částí vyřezaných z desky z uhlíkových vláken (karbon) o různé tloušťce. Tento materiál se využívá, protože je ideálním kompromisem mezi tuhostí, pevností a nízkou váhou.
Motory
Funkci motorů na miniquadu asi není potřeba detailně vysvětlovat. Jejich počet se odvíjí od koncepce miniquadu, který stavíte, avšak ve většině případů budete potřebovat čtyři. V základu se rozlišují z hlediska rozměrů, počtu otáček za minutu, pracovního napětí a způsobu uchycení vrtulí.
FC (Flight Controller)
Flight controller je v podstatě mozkem miniquadu. Obsahuje senzory, které měří hodnoty a procesor, který je dále zpracovává a defakto řídí chod celého stroje.
ESC (Electronic Speed Controller)
ESC je jednoduše regulátor rychlosti otáček pro střídavé motory. Přebírá signál od FC a řídí rychlost a směr otáčení jednotlivých motorů tak, aby miniquad letěl a reagoval tak, jak potřebujete. Dnes je obvyklé mít regulátory pro všechny čtyři motory ve formě jedné desky – tzv. 4in1 ESC.
Společně s FC pak 4in1 ESC tvoří takzvaný „stack“.
Li-Po baterie
Funkci baterie asi netřeba příliš popisovat. Bez ní je miniquad jen soubor dílů, které po jejím připojení ožijí. Baterie se liší kapacitou, počtem článků a vybíjecím proudem. Více informací v odděleném článku o Li-Po bateriích.
FPV kamera
Její jediný účel na miniquadu, je poskytovat obraz, který se přenáší do FPV brýlí. Je připojena k vysílači (VTX) a případně i k FC, který do obrazu přidává důležité informace jako napětí baterie, sílu signálu a další (takzvané OSD = on-screen display).
VTX (Video Transmitter)
VTX je jednoduše vysílač videosignálu. Je k němu připojena FPV kamera, z níž VTX pomocí antény vysílá signál na předvoleném kanálu a předvoleným vysílacím výkonem. VTX i FPV kamera mohou být buď analogové (nižší cena ale i kvalita obrazu), nebo digitální (vyšší kvalita, ale i cena komponent a brýlí).
VRX (Video Receiver)
VRX je přijímač videosignálu připojený k FPV brýlím, nebo do nich vestavěný.
V případě analogového přenosu obrazu se přijímač jednoduše naladí na stejnou frekvenci jako VTX v miniquadu a přenos obrazu probíhá.
V případě digitálního přenosu obrazu je obvykle nutné VTX a VRX spárovat podobně, jako tomu je u RX a TX níže.
U analogového i digitálního přenosu obrazu hraje klíčovou roli ve stabilitě a penetraci signálu překážkami kvalita a orientace antén na miniquadu i na přijímači v brýlích.
RX (Radio Receiver) a TX (Radio Transmitter)
RX je přijímač řídícího signálu. TX je vysílač řídícího signálu – rádio.
RX je připojen k FC a pomocí něho dává pilot pohyby kniplů na rádiu (TX) pokyny, které pak FC dále zpracovává a předává do ESC, které patřičně přizpůsobuje otáčky motorů. Mezi RX (receiver) a TX (transmitter) probíhá komunikace pomocí určitého protokolu a RX musí být s TX spárován, aby komunikace probíhala.
DALŠÍ POTŘEBNÉ VYBAVENÍ:
Níže si ve zkratce sepíšeme další vybavení, které pro používání, provoz a údržbu miniquadu budete potřebovat.
Rádio
Rádio je jednou z prvních věcí, kterou v tomhle hobby pořídíte, a pokud vyberete správně, pak i jednou z věcí, která vám vydrží nejdelší dobu. Nejlepším způsobem je vyzkoušet si radio přímo v ruce, protože co padne do ruky někomu, nemusí pacnout do ruky jinému. Když není možnost vyzkoušet v nějakém obchodě (vzhledem k tomu, že většina shopů s potřebami pro FPV funguje převážně obline, je tato možnost omezená), případně se domluvit s piloty z okolí, kteří vám radio určitě rádi půjčí do ruky.
Na trhu jsou rádia klasické konstrukce, nebo kompaktní rádia tvaru gamepadu nebo ovladače od herní konzole. Oba typy poslouží perfektně, záleží spíš na dostupnosti konkrétního typu, případně na vašich preferencích.
Zleva: Radiomaster TX16s Max2, TBS Tango 2 Pro
FPV brýle
S brýlemi je to podobné jako s rádiem – nejlépe vyzkoušet a pak se rozhodnout. Každý máme jiný zrak, jiný rozestup zornic a ne každé brýle sednou všem.
Při výběru brýlí je potřeba v první řadě stanovit si rozpočet, stejně jako u stavby koptéry. Máte-li omezený rozpočet, budete se pravděpodobně poohlížet po brýlích pro analogové systémy. Máte-li rozpočet větší, můžete vybírat i mezi digitálními systémy.
Chcete-li levné a zároveň použitelné řešení do začátku, poohlížejte se po boxových brýlích Eachine EV800D, případně po jejich variantách od jiných výrobců – většina nabízí totožné funkce. Dalšími schopnými boxovými brýlemi jsou například Skyzone Cobra X nebo Fatshark Scout.
Zleva: Eachine EV800D, Skyzone Cobra X, Fatshark Scout
Na druhou stranu, mezi nejkvalitnější analogové brýle patří například Fatshark HDO2 nebo Skyzone Sky04L. V případě HDO2 je třeba počítat s tím, že je nutno dokoupit k nim přijímač, prodávají se bez něj.
U digitálních systémů je výběr brýlí často omezený z důvodu jejich proporcionality k tomu danému systému – například DJI system funguje pouze s DJI brýlemi.
Zleva: DJI FPV Goggles V1/V2, DJI Goggles 2
Na druhou stranu v případě ostatních digitálních systémů (Walksnail, HDZero) nějaká možnost volby přeci jen je. Poslední dobou se na trhu objevily externí přijímače obou systémů, které lze usadit, připojit a provozovat na libovolných brýlích s HDMI vstupem. Kvalita obrazu je však vždy odvislá od kvality displejů v brýlích, k nimž přijímač připojíte. Tyto přijímače najdete vyobrazené o kapitolu zpět pod VRX (Video Receiver).
Nabiječka Li-Po baterií
Bez nabíječky jednoduše nemůžete fungovat. Nabíjíte s její pomocí vaše Li-Po baterie a poslouží i ke kontrole jejich stavu (např. umí změřit napětí článků, případně i jejich vnitřní odpor). Na nabíječce není dobré šetřit, protože nekvalitní nabíječky si nemusejí vést tak dobře při rovnoměrném nabíjení jednotlivých článků, což může vaše baterie předčasně znehodnotit, případně to může znamenat i bezpečnostní riziko – více v článku o Li-Po bateriích.
Nářadí a vybavení pracoviště
Miniquad nejde stavět s prázdnýma rukama a alespoň nějaké základní nářadí budete určitě potřebovat.
Šroubovák a bity
Rozhodně budete potřebovat alespoň základní, trochu kvalitnější sadu šroubováčku s vyměnitelnými bity. Kvalitní nářadí je bezpochyby od firmy Narex, ale postačí i něco levnějšího. Sada by měla určitě obsahovat různé rozměry inbus bitů (ty jsou v oblasti stavění miniquadu nejčastější). Zásadní jsou velikosti 1.5, 2.0 a 2.5 ale když bude bitů víc, určitě to není na škodu. Dále se určitě neztratí křížový bit PH00, PH0 a PH1, případně i Torx bity (šesticípá hvězdička) ve velikostech od T5 do T10, eventuálně nějaké malé ploché bity.
Kleště a podobné
Základní jsou určitě vyštipovací kleště s uzkými čepelemi, které využijete k odstřižení binder pásek a nadbytečné délky drátů. Dále se můžou hodit kombinované kleště (lidově zvané kombinačky), případně špičaté kleště se zahnutým koncem.
Máte-li možnost, sežeňte si lékařské svorky (jinak v rybářské terminologii zvané peán). Připomínají dlouhé nůžky, jen na konci jsou čelisti s vroubky jako u kleští, a lze je i zajistit proti otevření. Pro manipulaci s dráty nebo k přidržení čehokoliv, jsou skvělým pomocníkem.
Pro pájení je určitě dobré mít držák desek plošných spojů s lupou (obecně se mu říká „třetí ruka“). Alternativou může být pracovní plastelína, do které desku vmáčknete a drží na místě jak potřebujete. Rozhodně nezapomeňte na pinzetu – může být s rovným i zahnutým koncem – poslouží obě.
Zalamovací nůž nebo skalpel, nůžky
Hodí se mít po ruce ostrý nůž pro případ, že bude potřeba odříznout pásku, smršťovací bužírku, nebo nějakou pěnovou podložku. Alternativně lze koupit levně malou sadu skalpelů pro modeláře. Užitečné mohou být i malé špičaté nůžky na manikúru.
Multimetr
Multimetr rozhodně využijete jak při stavbě miniquadu, tak i při případných opravách, kdy bude třeba změřit kontinuitu kabelu, nebo napětí. Pro tyto účely stačí obyčejný multimetr z hobbymarketu nebo obchodu s elektrosoučástkami za pár stokorun. Vyhněte se multimetrům z tržnic, které si občas spolehlivě neporadí ani s měřením odporu, natož aby podávaly přesné hodnoty.
Smokestopper
Smokestopper je ochranný prvek, který při oživování nového stroje, nebo i při výměně nejaké klíčové komponenty sehraje klíčovou roli – má za úkol zabránit tvrdému zkratu a minimalizovat připadné poškození komponent nebo baterie.
Ve zkratce jde o jednoduchý obvod, který se zapojí mezi samotný stroj a baterii a omezí výstupní proud z baterie na bezpečnou hodnotu (obvykle 0.5A). V případě, že vlivem zkratu proud vzroste nad uvedenou hodnotu, smokestopper obvod rozpojí. Jde o levnou, zato velmi užitečnou pomůcku při stavbách a opravách.
Ruční bruska
Není sice nutností, nicméně hodí se když potřebujete cokoliv odbrousit, vyvrtat dírku do rámu apod.
Spotřební materiál
Níže najdete základní soupis spotřebního materiálu, který při stavbě využijete, a kterým je dobré se zásobit.
Stahovací pásky
I když se to může zdát jako klišé, tak při stavbách nejčastěji (kromě běžného spojovacího materiálu, kterým jsou šroubky a matičky) využijete binder pásky (stahovací pásky, zip-tie, tie-wrap,..nazývají se mnoha jmény ale vždy jde o totéž). Jde o materiál, který koupíte defakto kdekoliv a za pár korun. Ideální je vzít sadu, kde najdete nekolik velikostí a délek – každá se hodí trochu na něco jiného.
Lepicí páska
Další položkou na seznamu je bezpochyby lepicí páska.
Hodí se mít jak oboustrannou s pěnovým středem (tu využijete třeba k přichycení přijímače k ploše rámu), tak obyčejnou elektrikářskou pásku (tu využijete jednoduše k zakrytí kabelů tam, kde nechcete, aby byly volně ložené nebo viditelné). Mně osobně se víc než elektrikářská páska, osvědčila fleecová Tesa páska – je dostatečně pevná, má dostatečně silné lepidlo, které vydrží i vlhkost a dobře přilne na komponenty i na sebe.
Sada šroubků a sloupků
Doporučím rovněž sehnat si sadu náhradních M2 a M3 šroubků různých délek, případně i sadu náhradních hliníkových sloupků. U každého nového rámu by sice měl být všeho dostatek ke kompletnímu složení, avšak nikdy na to nelze stoprocentně spoléhat a může se i stát, že sem tam nějaký šroubek během létání nebo při pádu ztratíte, tak ho bude nutno nahradit.
Teplem smrštitelné bužírky
Pro zaizolování odhalených konců drátů (například u konektoru pro připojení baterie), případně pro překrytí místa spoje dvou drátů, je perfektním řešením teplem smrštitelná bužírka. Při zahřátí zmenší svůj průřez zpravidla o polovinu a perfektně zaizoluje holé místo. Doporučuji určitě koupit sadu různých průřezů a barev (hodí se i k odlišení polarity vodičů).
Pájení
Páječka nebo pájecí stanice
Ať se snažíte sebevíc, jednou vás pájení nemine a k tomu budete potřebovat páječku. Rozhodně se vyhněte jednoduchým páječkám bez regulace teploty s jediným kabelem do zásuvky. Regulace teploty je rozhodně vhodná věc a ne všechny spoje je potřeba smažit na 450 stupňů celsia. Rozumnou stolní pájecí stanici s nastavením teploty koupíte bez problémů už kolem tisícovky a nemusí být k užitku jen pro FPV.
Druhou možností je pořídit přenosnou páječku, kterou lze napájet i z Li-Po baterií. Taková je třeba oblíbená páječka TS100, která má, stejně jako stolní stanice, i regulaci teploty a vyměnitelné hroty. Ta dává výhodu v tom, že můžete opravovat i venku na louce, kam byste pájecí stanici těžko tahali.
Cínová pájka (neplést s páječkou)
K pájení v první řadě potřebujete cínovou pájku (cín, pájecí drát).
Chemickými vlastnostmi je nejvhodnější pájka s poměrem 60 % cínu ku 40 % olova(Sn60Pb40), případně Sn60Pb38Cu2, která obsahuje 2% příměs mědi pro péči o pájecí hroty. V elektropotřebách vám ho bez živnostenského listu kvůli evropským směrnicím již neprodají, jelikož obsahuje olovo, avšak lze koupit online (např. Alza) cínová pájka Extol Premium, která potřebné parametry splňuje ana ŽL se vás nikdo ptát nebude.
Tavidlo
Tavidlo zlepšuje přilnavost cínu na pájenou plochu a zpravidla jde o pryskyřici, lidově zvanou kalafuna. Alternativou může být neutrální pájecí kapalina nebo různé pájecí pasty. Mně osobně se osvědčila kalafuna v kombinaci s pájecí kapalinou.
Čištění hrotu páječky
Při pájení budete určitě potřebovat často očišťovat hrot páječky, k čemuž slouží houbička, která se před pájením navlhčí. Ta bývá občas součástí pájecí stanice, ale pokud není, lze za pár korun dokoupit i včetně mističky a stojánku. K důkladnějšímu očištění hrotu od připečených nečistot poslouží mosazná drátěnka. Ta obvykle nebývá v balení s pájecí stanicí, ale lze ji sehnat v každém krámě s elektropotřebami.
Odsávačka cínu
Jako doplněk doporučím koupit odsávačku cínu. Ta, jak už název napovídá, poslouží v případě, že na desku nanesete cínu příliš a potřebujete ho odebrat. Alternativou může být měděný pásek na odcínování, který po přiložení na spoj a zahřátí hrotem páječky, nasaje do sebe nadbytečný cín.
Pájitelný lak
Po zapájení všech vodičů a komponent je vhodné na desku aplikovat pájitelný lak jako ochranu proti vlhkosti a oxidaci. Obecně lze použít jakýkoliv lak tohoto druhu, mně osobně se nejvíc osvědčil přípravek Plastik 70. Při jeho aplikaci je dobré větrat, neboť smrdí solidně, ale když se správně a pečlivě aplikuje, dokáže zachránit stroj před zkratem způsobeným vlhkostí.
FIRMWARE MINIQUADU
Po postavení miniquadu, bude nutné ho nastavit, aby fungoval jak má.
Nebudu zde zacházet do detailů ohledně nastavení samotného, spíš si vyjasníme, jaké komponenty je potřeba konfigurovat a jaký firmware se u nich používá.
ESC
Každé ESC má vlastní procesor, na kterém běží firmware. Komunikační „jazyk“ mezi FC a ESC, nazýváme ESC protokolem.
Nejpopulárnějšími firmware, které běží na 99% dostupných ESC, jsou BLHeli_S a BLHeli_32. Z uvedených dvou, BLHeli_32 je novější a využívá rychlejší procesor. Z hlediska výkonů při letu, jsou rozdíly mezi uvedenými dvěma druhy minimální, avšak z hlediska podpory do budoucna, je BLHeli_32 lepší volba.
Dnes běžně používaný ESC protokol, je DShot. Obvykle se uvádí s číslem (např. DShot300, DShot600), které udává rychlost protokolu – frekvenci odesílání hodnot mezi FC a ESC.
FC
FC využívají různé firmware, avšak nejvyužívanějším je jednoznačně Betaflight.
Jde o bezplatný open-source firmware, který dostává pravidelné aktualizace a vývojáři jej stále vylepšují. Drtivá většina FC na trhu, je dodávána s Betaflightem a je pro něj navržena. Mimo standardního využití pro freestyle a race miniquady, obsahuje Betaflight i několik funkcí pro long range létání.
KISS
je, hned po Betaflightu, další populární možností. Jde o uzavřený firmware s jednoduchým nastavením a velmi dobrými výsledky. K využití KISS firmware je však, narozdíl od Betaflightu, zapotřebí mít specifický hardware, který ho podporuje.
iNAV
je další open-source firmware specializovaný na long range a autonomní lety za využití senzorů, GPS a kompasu. Není však podporován příliš širokou škálou FC a hardware obecně.
Cleanflight
je firmware, z něhož byl odvozen nynější Betaflight, přičemž vývoj Cleanflight se postupně zastavil, až vymizel úplně.
Emuflight
je firmware na bázi Betaflightu určený především pro mikroquady, u nichž v některých případech a při správném nastavení, podává lepší výsledky než Betaflight.
