Vzpomínky – 1990 – pokračování 6

Antonín Hráček


<p>
<b>1990 &#8211; červen, červenec</b>
</p>
<p>
Předseda sekce elekter &#8211; Josef Janovec – rozeslal 1.6. na kluby svůj druhý dopis.
Cituji: &#8222;Vážený příteli! Už podruhé se ozývám ve věci našeho společného <!– separe –>koníčka.
Odezva na první dopis byla minimální, jest-li je to nezájmem o věci společné či
nechutí cokoliv napsat&#8230;&#8220; Dále v dopise navrhuje organizaci mistrovství elekter.
Tři oblastní závody &#8211; Čechy, Morava, Slovensko, počítání dle PEJ. Začátkem června &#8211;
<b>5.6.</b> &#8211; jsem obdržel dopis od p.Stumpfa z rakouského Badenu. Velmi
podrobně mě informoval o závodě modelů 1:4
</p>
<p>
<b>Stali jsme se členy STSČ </b>
</p>
<p>
Ve čtvrtek 7.6. jsem jel poprve do Prahy na zasedání Prezidia STSČ. Byli jsme na něm
oficielně přijati do tohoto sdružení. Mimo přijetí našeho svazu, bylo nejdůležitějším
bodem jednání odsouhlasení nového Jednacího řádu prezidia STSČ ČSFR.
Po příjezdu večer z Prahy,mě doma navštívil Miloš Drašar. Odpoledne dostal
telegram od Van der Lindena. Omlouvá se, do Blanska z rodinných důvodů bohužel nemůže přijet.
</p>
<p>
<b>PEJ – závody v Blansku řídila Hanka Sedláčková</b>
</p>
<p>
Třetím závodem v Blansku 9.a 10.6. pokračoval PEJ. Opět ho úspěšně dirigovala Hanka
Sedláčková. Na vytýčenou trať na parkovišti pod dopravním hřištěm se sjelo 48 závodníků.
Zvítězil Jiří Tuček z Veselé, před svým stájovým kolegou Mirkem Drtinou a domácím Jiřím Sedláčkem.
V neděli ve V2 závodilo 35 soutěžících. Tuček potvrdil svoji dobrou formu a skončil na třetím
místě. Zvítězil Pavel Hanzel z N.Mesta, před Fredy Hessem z Vídně. Po oba dva dny závody
sledovalo několik desítek určitě spokojených diváků.
</p>
<p>
<b>PEJ &#8222;B&#8220; – do Bratislavy se sjela celá republika</b>
</p>
<p>
Druhý závod seriálu PEJ v &#8222;B&#8220; uspořádala RC AC Bratislava. Přijelo 22 závodníků. I na tomto
závodě byli zastoupeni účastníci z celé republiky. Z Čech přijeli hoši z Vimperka, ze Strakonic
a z Ústí nad Orlicí, z Moravy z Prostějova, Slavičína a Brna a ze Slovenska z Bratislavy,
Zubrohlavy, Trenčína, Dunaj.Stredy, Rohožníka, Topoĺčan, N.Mesta a Bánovců n./B.
</p>
<p>
<b>Rakušan Franz Kotbauer startoval v barvách Slavičína</b>
</p>
<p>
Velkou smůlu měl Franz Kotbauer z Vídně, jezdící za Slavičín. Do finále postoupil z prvního
místa z rozjížděk, ale pro technickou závadu na motoru obsadil nakonec až páté místo. Tento
druhý závod vyhrál Pepa Horák z Vimperka, velmi těsně před Peterem Kicem z Bratislavy. Na
třetím místě bodoval ing.Alexander Očkaják ze Zubrohlavy.
</p>
<p>
<b>Na Mistrovství světa do Německa vyrazili hoši v obytné Avii</b>
</p>
<p>
<b>Mistrovství světa družstev</b> v Turheimu u Mnichova ( 30.6. až 8.7.) jsme se přece jenom
zúčastnili. Nebyla to sice oficielní výprava z Československa, ale hoši si sehnali sponzory,
vyřídili víza a do Německa odjeli. Lojza a Marek Koneční, Jarda Fojtů a Jirka Sedláček se tam
dopravili po vlastní ose v obytné Avii Mirka Baštáře. Nebyli vysláni jako reprezentanti,
byla to jejich soukromá akce. Přesto byli velmi přátelsky přivítáni a team Konečný, Fojtů,
Sedláček byl zařazen do startovacího pole. Už po první prohlídce depa soupeřů jim ale bylo
jasné, že přihláška na tento závod byla minimálně troufalost, ale také velká zkušenost. To,
co měli možnost pozorovat v italském, německém, nebo francouzském depu, stálo opravdu za to.
Nahoře na tribuně piloti a dole v depech mechanici neustále měří průjezdy jednotlivých modelů,
seřizují motory, vyměňují případně obměňují kola, motory, prasklé nebo zničené komponenty
na modelech. To si naši hoši nemohli dovolit. Motory, serva a další &#8222;drobnůstky&#8220; na případnou
výměnu měli v minimálním množství a ty prostě musely vydržet. Vysoké nitrování motorů
nepřicházelo do úvahy. Na rozdíl od již zmíněných továrních týmů, u kterých se přenitrované
motory měnily téměř po každé rozjížďce.
</p>
<p>
<b>Potrápili jsme Švédy!</b>
</p>
<p>
I přes tyto velké rozdíly v technickém zabezpečení, předvedli naši hoši velmi solidní výkony.
Na tovární týmy samozřejmě neměli, ale například se Švédy sváděli velmi vyrovnané souboje. V
celkovém hodnocení sice obsadili poslední, desáté místo, ale za předvedený výkon si vysloužili
nejen uznání od mnohem lépe technicky vybavených soupeřů, ale i potlesk od přihlížejících diváků.
Ti od místních hlasatelů věděli, že jsou prvními závodníky z bývalé socialistické zóny.
</p>
<p>
<b>Domluva? Rukama, nohama</b>
</p>
<p>
Na základě pozvání z německé strany i od prezidenta EFRA Lindena, jsem se rozhodl na toto mistrovství
přijet. Předem jsem se domluvil s hochy z Domažlic, kteří se na tento závod chtěli také podívat. Do
Německa jeli přes hraniční přechod Strážný. Já byl s rodinou v té době na dovolené na rodinné chatě na
Šumavě, několik kilometrů od hranic. V pátek ráno jsem k nim přisedl do auta a odpoledne jsme zdárně
dorazili na autodráhu v Turkheimu. Tam jsem se přivítal s Jardou a ostatními a šel obhlídnout dráhu.
I když jsem neznal osobně nikoho z EFRA, tak mě okamžitě napadlo, že ten starší, prošedivělý pán na
dráze bude prezident EFRA pan Linden. Bohužel neznám německy ani anglicky a musel jsem požádat o
tlumočení Jardu Fojtů, který dokázal za pomoci rukou solidně komunikovat. Byl jsem velmi vřele
panem Lindenem přivítán. Už tady, v Německu, jsme byli neoficielně přijati do EFRA.
Já dostal pozvánku na listopadové zasedání prezidia EFRA do Bruselu, kde mělo dojít
k slavnostnímu přijetí Československa do EFRA.
</p>
<p>
<b>Stopnutý žigulík vzplál jako pochodeň</b>
</p>
<p>
Využil jsem možnosti přespání v Avii a zůstal na závodě až do konce. Po slavnostním ukončení jsme
naskládali věci do auta a okolo šestnácté hodiny vyrazili směr Mnichov, Vídeň, Bratislava, Brno. Z
Brna na Šumavu jsem chtěl dojet stopem. Mirek zapomněl natankovat a tak jme zastavili na prvním
parkovišti na dálnici. Kromě nás tam parkovala skupinka čtyř mladých lidí s žigulíkem, s klatovskou
poznávací značkou. Což takhle se s nimi svézt do Klatov. Na chatu bych to měl odtamtud kousek.
Líná huba holé neštěstí a tak jsem se odvážil zeptat na tuto možnost. Nebyli v zásadě proti a já
se tak mohl těšit, že večer budu na chatě. Zamával jsem odjíždějícím hochům v Avii a přesedl do
žigulíka &#8211; směr Mnichov. Po několika kilometrech se ozvala v motoru rána a vyvalil se mrak kouře.
Řidiči se podařilo zastavit na odstavném pruhu a šel dopředu otevřít kapotu. Okamžitě začal
hořet motor. Vyskákali jsme z auta. Popadl jsem deku ze zadního sedadla a hodil ji na hořící
motor. Podařilo se mi ho uhasit.
</p>
<p>
<b>Mnichov: fotbaloví fanoušci slavili až do rána</b>
</p>
<p>
Ale co dál. Naštěstí jedna z dívek měla v Mnichově velmi dobré známé, kteří v Mnichově bydleli od
šedesátého osmého, kdy tam emigrovali. Navíc měla i číslo jejich telefonu. Asi za půl hodiny u nás
její známý skutečně zastavil a na laně odtáhl do Mnichova. Bydlel s rodinou na okraji Mnichova.
Úžasní lidé. Všem nám dali večeři a i když měli malý byt, tak nás všechny ubytovali, i když jeden
z mladíků a já jsme museli vzít zavděk přespání v autech. Stejně z toho spaní moc nebylo. Ten večer
se totiž na blízkém olympijském stadionu pořádal závěrečný zápas v mistrovství světa ve fotbale a
Němci vyhráli. Bylo to jako o Silvestra. Nadšení fanoušci slavili až do rána.
Snídaně byla vynikající a při ní se zároveň domlouvalo, co dál. Po telefonické domluvě měl pro dívku
a její tři přátele přijet její otec z Klatov. Já už nechtěl dál obtěžovat a tak mě odvezli na
výpadovku za Mnichov &#8211; na stop směr Strážný.
</p>
<p>
<b>Zastavil dýmající vlasatec v korábu i cestující Rumun</b>
</p>
<p>
Asi po hodině zastavil starší americký koráb s vlasatým mladíkem. Já neuměl německy, on česky.
Ale porozuměl že chci jet směrem na &#8222;čeko&#8220;. Bohužel to vzal severnějším směrem na Regensburg.
Po chvíli zastavil na parkovišti, posadil se na přední, rozlehlou kapotu svého &#8222;oře&#8220; a zapálil
si dlouhou dýmku. Relaxoval.
Po hodině jízdy jsme dorazili do Regensburgu, kde jsem mu posunky naznačil,
že chci zastavit. &#8222;Dankešén&#8220; a na další stop na Deggendorf a Pasov. Starší
manželé mě dovezli až do Pasova.
Výpadovka na hranice stoupá v serpentinách nad Pasovem. Zase jsem měl štěstí.
Zastavil mi Rumun ve starším autě. Byl velmi hovorný a v &#8222;rumunsko-slovenské-češtině&#8220; mi
sdělil, že jede domů, do Rumunska, ale nemůže jet přes Rakousko, musí to vzít přes nás a Maďarsko.
Přejezd přes hranice v pohodě a za dvacet minut přijíždíme k chatě. Po chvíli rumunský dobrodinec
odjíždí a já s rodinou můžu pokračovat v přerušené dovolené.
</p>
<p>
Tak dopadla má první cesta z pěti, které jsem ve funkci prezidenta RC-MCC absolvoval na západ od našich hranic.
</p>