<p>
Na ukončení tohoto ročníku jsem si opět připravil vyhodnocení. Cituji:
</p>
<p>
„Vážení přátelé, milí hosté, dnešním, závěrečným večerem končí šestý ročník
Poháru Elišky Junkové. Kategorie modelů aut, která v <!– separe –>posledních letech – v
modelářských odbornostech – zaznamenala největší rozmach ve vývoji po stránce
technické, soutěžní i organizační. Dokázali jsme sobě i druhým, že jsme soběstační
a že si většinu problémů dokážeme vyřešit – v rámci možností – sami. Jsme pravděpodobně
první modelářskou odborností, která se – pro vysoký počet závodníků na závodech –
musí od příštího roku rozdělit do dvou výkonnostních skupin. Ve skupině „A“ MOHOU
jezdit závodníci, kteří se v tomto roce umístili na 1. – 64.místě v PEJ a ve skupině
„B“ mohou jezdit všichni ostatní, ale NESMÍ jezdit právě tito závodníci z „A“ skupiny.
</p>
<p>
Jest-li to bude prospěšné, nebo nikoliv, ukáže až průběh příštího roku. Slibujeme si
od tohoto následující. Ve skupině „A“ se závodů bude pravděpodobně zúčastňovat max.64
soutěžících. Závodníci budou rozděleni dle umístění do osmi skupin, které budou v průběhu
roku prakticky neměnné. Tím se zjednodušší organizační starosti pořadatelům a závody by
měly získat klidnější ráz a větší pohodu.
</p>
<p>
Závodníci od 65.místa a ostatní se mohou zúčastňovat na kvalifikačních soutěžích, kde
bude zaručena NEÚČAST závodníků „A“ skupiny. A tak i ti, kterým z jakéhokoliv důvodu
současný systém a způsob závodů PEJ nevyhovuje, se mohou případně zúčastnit na soutěžích
kde bude – aspoň doufám – poměrně vysoká účast soutěžících, ale bez závodníků „A“ skupiny.
</p>
<p>
Toto je prozatím poslední nápad, který v PEJ budeme uvádět do praxe. Za těch šest let, co
PEJ trvá, jich už byla uskutečněna celá řada. Připomenu aspoň ty nejvýznamnější.
Před šesti lety jsme jezdili ve skupinách po 6-ti závodnících. Prakticky od prvního
ročníku Poháru jezdíme skupiny, semifinále i finále po osmi. Tenkrát se jezdilo jedno
semifinále, my jsme si už dávno zvykli na dvě. Start semifinále i finále dle F1 byl přijat
v druhé polovině r.1987 a jezdí se dle něj i P-ČSR a P-SSR i M-ČSSR. Slavnostní zahájení
závodů umísťujeme na odpoledne a pro diváky závodem nazýváme dvouhodinovou podívanou na
slavnostní zahájení, dvě semifinálové a jednu finálovou jízdu a následné slavnostní
ukončení soutěže s vyhlášením výsledků a s předáním cen.
</p>
<p>
Ani systém organizace závodů, hodnocení jednotlivců a klubů, vytváření kalendáře s
více jak ročním předstihem, není běžným jevem v modelářské praxi. A všichni se těšíte
a těšíme na závěrečný večer, na kterém se dozvídáte jak to všechno nakonec dopadlo a
co nového Vás čeká v roce příštím. Ale snad se těšíte i na to, že víte, že ten večer
strávíte s lidmi, se kterými máte společnou krevní skupinu a že Vám na něm bude prostě fajn.
</p>
<p>
Chtěl bych se Vám k něčemu přiznat. Mám rád motorismus a závody obzvlášť. Když jsem byl
malý kluk, tak se v mém rodišti – ve Starém Městě – jezdil Slovácký okruh. Byla to vždy
událost, kterou jsem si nemohl nechat ujít. Stejně jako je pro většinu z nás zážitkem
sledování závodů F1, tak i tenkrát byly stejně vzrušující souboje např. Pavelky a
Veřmiřovského na Tatrách monopostech, nebo Vlčka na „Magdě“. A samozřejmě jsem také
„hltal“ všechny knížky z historie automobilových závodů. Poznal jsem tak celou řadu
našich dávných, ale nezapomenutelných závodníků Tomana, Hyeronymuse, hraběte Kolovrata,
Sojku, Junka. Sváděli zcela vyrovnané souboje s nejpřednějšími závodníky světa a bylo
to krásné čtení. Ale nejraději jsem měl Elišku Junkovou. Byla absolutní jedničkou,
dodnes nepřekonanou. Když jsem v pozdějších letech vedl kroužky mladých automodelářů
v domech pionýrů, tak jsem jim pochopitelně o těchto našich závodnících vykládal.
Eliška pro ně i pro mě byla hvězdou první velikosti. O tom, že bych jí mohl být někdy
osobně představen, jsem nikdy ani neuvažoval. Když mě před šesti léty Vláďa Hadač
navrhl, aby se mnou vymyšlený seriál jmenoval PEJ, tak jsem zpočátku nevěděl, jest-li
nežertuje. A přitom to ve skutečnosti bylo tak prosté. Domluvil jsem si s paní Eliškou
schůzku a na té mi sdělila, že souhlasí s tím, aby tyto závody nesly její jméno. Od té
chvíle prožívám také stavy úzkosti, poněvadž jméno v záhlaví našeho seriálu zavazuje.
Závody musí mít neustále stoupající tendenci. Prozatím se to daří. Může se o tom každý
přesvědčit osobně na závodech, nebo nahlédnout do statistiky. Celkem už byly uspořádány
42 závody a z toho víc jak čtvrtina z nich měla účast závodníků 60 nebo víc.
</p>
<p>
Než-li přejdu k celkovému hodnocení uplynulého ročníku, chci Vám říct ještě několik
soukromých vět. Všechno to, co dělám okolo Poháru, dělám velmi rád a doslova tím
žiji. Nikdo mě do toho nenutí a nikomu si taky nestěžuji, kolik s tím mám práce.
Je jí však už tolik, zvláště s blížícím se závěrem každého ročníku, že už ji
jeden člověk není schopen zvládnout. Mám však to štěstí, že jsem poznal lidi,
kteří tomuto koníčku propadli podobně jako já a na které se mohu také naprosto
ve všem spolehnout. Chtěl bych, abyste si to uvědomili i Vy, že ty originální
diplomy, plakety, ale také shánění a koupě cen a další a další řešení různých
problémů, je záležitostí především Jardy Horčičky a Miloše Drašara. Jarda je
člověk se zlatými ručičkami a s úžasným smyslem pro zodpovědnost. Je to také on,
který před závěrem akcí – ať je to „barumka“ nebo závěrečný závod Poháru -, bere
organizačně věci na sebe a na papírkách nám všem připomíná naše úkoly. To vše se
pochopitelně děje ve specielní místnosti u Horčičků – kterou mnozí z Vás už určitě
poznali taky. Děj této domácnosti je automodelářstvím doslova prosycen. Eva s námi
občas vede odborné debaty – pokud zrovna nelaminuje karoserii. Jirku podezřívám z
toho, že vysokou školu dělá spíš jako koníčka vedle své hlavní činnosti a tou je
náš sport. A pes Balda? Ten spálený ricin cítí už z ulice a na přivítání každého
hned olizuje.
</p>
<p>
Externím členem rodiny se stal Miloš Drašar, který v pozdních večerních hodinách
od Horčičků odchází s průpovídkou „moja mě zabije“. Naštěstí to ta jeho stále odkládá
a tak tu sedí mezi námi prozatím živ a zdráv. Jinak je možné na něm demonstrovat
přerod veterána v modeláře. Především díky jemu jsou např. zakoupeny ceny a NEJSOU –
především pro mě – starosti s jejich sháněním, ale také nejsou starosti s dalším a
jiným – především papírovým – vyřizováním a zařizováním. Já jim před Vámi skládám hold
a poděkování za všechno, co si se mnou a pro Vás za ta léta zkusili a dopředu se
omlouvám za to, co si se mnou ještě zkusí.
</p>
<p>
Pochopitelně děkuji i všem ostatním, kteří přikládají jakýmkoliv způsobem ruku k dílu,
aby Pohár byl stále lepší a tím přitažlivější. A nyní si dovolím vyhodnotit právě
ukončený šestý ročník seriálu o Pohár Elišky Junkové. Pro nepřízeň počasí se dnešní,
poslední závod seriálu, zrušil, závodníkům se započítávala pouze účast – bez bodového
hodnocení.
</p>
<p>
Kdo vyhrál, jaké je další pořadí, kdo se dostal nebo nedostal do první skupiny. Dle tradice
začínám od konce. Účast v „A“ skupině si v příštím roce zajistili tito závodníci: 64.
skončil Pavel Hodis, 63. Jiří Sedláček…
</p>
<p>
Celkovým vítězem se stal Roman Čuhár z Púchova před Pavlem Hanzelem z Nového Mesta n.V.
a Jurajem Hudým z Trenčína.“
</p>
<p>
Po ukončení mého vyhodnocení se zvedla paní Eliška a pronesla k nám velmi milou řeč,
ve které se zmínila i o svém působení mezi předními světovými závodníky dvacátých
let. Na závěr své návštěvy ještě velmi ochotně podepisovala diplomy nebo knížky.
</p>
