Vzpomínky – 1986 – TV Bratislava

16. 8. 2008

Antonín Hráček

1986 – TV Bratislava


Celá akce začala nevinným dotazem pana Samohýla na schůzi předsednictva Veterán Car Clubu Gottwaldov v pondělí 26.5.1986.
Pan Samohýl se mě zeptal, jest-li bychom dokázali dálkově uřídit normální auto a svrhnout ho ze silnice dolů. Prostě zastoupit
rádiem kaskadéra. Tento problém řešila Slovenská televize, která se podílela na výrobě nového filmu ve spolupráci s filmaři z
Moskvy. Scéna se už jednou točila, ale nepodařilo se ji uskutečnit dle představ režiséra. Musela se proto natočit znovu.
Při prvním pokusu bylo auto ze silnice do dřevěných svodidel navedeno pomocí provázků. Tento způsob se však neosvědčil a
proto se přišlo na myšlenku řídit auto pomocí vysílačky.


Hned druhý den – v úterý – jsem s tímto dotazem seznámil ostatní členy našeho modelářského klubu. Po krátké diskuzi bylo
rozhodnuto, že tuto akci odmítneme, protože bychom ji časově nezvládli a taky technickými problémy se naprosto odlišovala od
naší stávající činnosti. Měli jsme totiž těsně před akcí k MDD a za měsíc na to jsme pořádali největší akci v roce – II.ročník
GRAND PRIX BARUM. Očekávali jsme velký počet závodníků. Na soutěž jsme pozvali paní Elišku Junkovou a nechtěli jsme si přidělávat
další starosti a s tím spojené riziko, že se na naplánovaných akcích něco nepovede. Mimo to jsme organizátory seriálu Poháru
Elišky Junkové, sami se ho aktivně zúčastňujeme a příprava modelů na tyto závody nám prakticky zabírá veškerý volný čas.


Následující den – ve středu – byla členská schůze VCC, kde jsem panu Samohýlovi oznámil naše rozhodnutí. Ten mi ale sdělil,
že asi za hodinu přijedou zástupci Slovenské televize a moskevského filmu a konkrétně s námi domluví podmínky ke spolupráci na
filmu. Když jsem to přišel oznámit hochům k našemu stolu, tak bylo chvíli ticho. Začali jsme si uvědomovat, že to vlastně
musíme udělat, že se nejedná pouze o nás, ale o dobré jméno celého klubu VCC. A hned se taky rozvinula diskuze s prvními nápady.

Asi za hodinu přivezla služební Volha pracovníky televize a my se poprvé setkali s Petrem Skubákem, který tento úkol dostal na
starost. Od něj jsme se dozvěděli první podrobnosti o natáčeném filmu i o scéně s autem, která se při prvním natáčení nepovedla.
Film se bude jmenovat „Velký muž“ a natáčí ho sovětské studio Mosfilmu. Auto, které má ve filmu havarovat je Porsche 924. Pro
scénu s havárií byla zpracována přesná laminátová kopie karoserie a připevnila se na podvozek Škoda S 105. Podvozek škodovky
byl zakoupen v prodejně autobazaru v Gottwaldově.


První natáčení proběhlo v květnu 1986. Dle záměru režiséra mělo auto v pravotočivé zatáčce na mimoúrovňové křižovatce prorazit
ochranná svodidla, provézt efektní asi sedmimetrový skok, sjet po stráni dolů a rozbít se o svodidla na spodní silnici. Původně
měl celou akci provézt kaskadér, ale ten pro velké riziko odmítl spolupráci.


A tak se nakonec přišlo na myšlenku řídit auto jako model – rádiem. Geniální nápad amatérů, kteří nikdy neměli RC soupravu v
ruce. Při dálkovém řízení modelu auta, letadla nebo lodě se elektrické impulzy pomocí serv přenášejí na mechanické pohyby.
Jenomže síla tohoto pohybu je velmi malá vzhledem k velikosti auta, kde při řízení a ovládání pedálů vynakládá řidič sílu,
která dosahuje několika kilogramů. A servo je velké asi jako krabička od zápalek.


Na tomto problému pracovali Pepa Číhal a táta a syn Horčičkovi. Byla zakoupena tříkanálová souprava FUTABA. Pro řízení jsme
sehnali inversní motor, který měl na hřídeli připevněno malé kolečko z normálního kola. Motor byl připevněn na podlaze pod
volantem. Na hřídeli volantu bylo namontováno velké převodové kolo z kola a celé to bylo propojeno řetězem z kola. Rádiem
jsme do motoru dávali impulzy pomocí serva na propojení s přídavnou baterií a motor roztáčením na jednu nebo druhou stranu
celkem bez problémů otáčel volantem. Původní systém byl proporcionální s automatickým vracením do nulové polohy – stejný
systém, jaký používáme při řízeni modelů aut. Ten nám však při první zkoušce vyhořel a tak se řízení muselo provádět dost
složitě. Když se dal impulz na vysílači doleva, auto zatáčelo doleva. Když se ale mělo s autem znovu přejít do přímého směru,
tak se musel dát impulz doprava. Bylo to velmi nezvyklé a při větší rychlosti jízda vypadala dost divoce. S takto ovladatelným
vozem jsem se měl trefit do „škvíry“ 4 m.


Nejjednodušší bylo ovládání plynu. Ten jsme pomocí páky mohli ovládat přímo přes servo. Řazení rychlostí jsme neřešili pro
velkou náročnost. Horší to bylo s ovládáním spojky a brzdy. Tady jsme nutně potřebovali sehnat motor, který by zasouval a
vysouval rameno malou rychlostí ale velkou silou. Takový motor se nám nakonec podařilo sehnat, upravit a seřídit pro naše
potřeby. Byl ze zatahovacího podvozku letadla.


Dalším „oříškem“ byla koordinace pohybů pedálů spojky a brzdy tak, aby při vypnuté spojce se zároveň brzdilo a při pozvolném
zapínání spojky se stejnoměrně povolovala brzda. Do toho se musel s citem přidávat plyn. Před tím byla pochopitelně zařazena
jednička. Reakce i pocity byly úplně stejné jako v autoškole. Když jsem příliš přidal plyn, tak sebou auto škublo dopředu.
Když bylo naopak plynu málo, tak motor zhasnul.


Celé toto zařízení jsme vymýšleli, vyráběli, sháněli různé dílce po několik dnů a nocí, než mohl konečně nastat okamžik, kdy
jsme se měli s tímto „modelem“ poprve rozjet. Bylo to v druhé polovině června 1986, před garážemi na Jižních svazích v
Gottwaldově(Obr.1,2). A hned první – asi 20 m – jízda byla úspěšná. Byl jsem tak šokován z toho, že se TO na „jedničku“
rozjelo, že jsem zazmatkoval při řízení a najel bokem na vrata garáže. Naštěstí se toho moc nestalo ale od dalších zkušebních
jízd před garážemi jsme raději upustili. Pro zajížděcí jízdy byla zvolena přistávací plocha pro letadla ve Štípě u Gottwaldova.


Na plochu jsme „Porsche“ převezli na přívěsu, taženém služební Toyotou z prodejny AUTO ŠKODA. Cesta se obešla bez problémů,
i počasí bylo na úrovni. Krásný, slunečný podvečer s bezvětřím. Auto jsme opatrně svezli z přívěsu a dotlačili na zkušební
úsek (Obr.3,4). Z bezpečnostních důvodů si dovnitř vlezli hoši Jirka s Petrem. Jejich úkolem bylo vypnout zapalování v
případě, že bych ztratil při vysílání kontakt. Asi kilometr od plochy je vesnice. Každý si lehce představí, co by asi způsobil
model auta, vážící 700kg a jedoucí rychlostí asi 30km/hod. Hoši to brali jako příjemné zpestřeni podvečera. Jiné pocity jsme
prožívali my – otcové Horčička a já – když ke ztrátě kontaktu skutečně došlo a my sledovali auto i s hochy, jak ujíždí k
vesnici. Naštěstí to brzy pochopili i oni a vypnuli zapalování (Obr.5,6,7). Další tréninkové jízdy jsme pro jistotu už prováděli
na kratší vzdálenosti. I tak ale bylo stále nějaké „vzrůšo“. Především to byly závady na podvozku. Skupina, která ho měla
připravit asi dostala pokyn, že auto má ujet 100m a pak se zřítit z mostu. Na to, že bude potřeba se s ním naučit jezdit
asi vůbec nemysleli. A tak se dolévala voda do chladiče a seřizoval karburátor, opravovalo se řízení – které táhlo stále
doprava – a musely se přitáhnout šrouby na kolech – těsně před upadnutím.


Ale taky se jezdilo. Na jedničku se mi dokonce někdy podařilo rozjet plynule a tak se zkoušely jízdy i se zařazenou dvojkou.
Tady už jsme dosahovali rychlosti 40km/hod., což dle našeho odhadu mohlo stačit na skok, dlouhý asi 8m.


Po tréninku jsme auto znovu naložili na přívěs a odjeli do Gottwaldova (Obr.8). V táhlém stoupání na Jižní svahy za námi
po celou dobu jelo VB. Po následném sjíždění dolů mezi paneláky pokračovali rovně, my odbočili ke garážím. Před nimi je v
mírném svahu malé parkoviště na kterém jsme i z přívěsem zastavili. Ne však Škodovka na přívěsu (Obr.9). Ta sama od sebe
sjela z přívěsu dolů a zastavila se až dole před potokem, který pod garážemi protéká. Naštěstí se v podstatě nic vážného
nestalo. Ale při představě, že by se „couvání“ stalo v době, kdy za námi jelo VB, nás mírně mrazilo.


Do Bratislavy jsme měli odjet ráno 20.7. Ještě předtím jsem ale musel odvézt rodinu na prázdniny. 19.7. vyjíždíme – směr Vimperk. Předpokládal jsem, že se k ránu vrátím, přesednu k ostatním do Toyoty a budu pokračovat do Bratislavy. Za Brnem začalo pršet a pochopitelně to vydrželo až na Šumavu. Před Třeboní je v lese dlouhá rovinka. Najednou rána a nic nevidím. Sklo je úplně roztříštěné. Naštěstí se mi podařilo bezpečně zastavit. Někdo něco vyhodil z protijedoucího auta. Velmi sympatická situace – prší, místo předního skla čerstvý vzduch, vzadu čtyři děti – dva kluci a dvě holky – pětiletá dvojčata. A já MUSÍM být ráno v Gottwaldově. V Třeboni večer pochopitelně žádný fungující autoservis. Pokračujeme proto až do Vimperku. Děti obalené dekami, manželka s igelitkou před obličejem. Ve Vimperku předávám zmrzlou rodinu babičce, přikrývám odstavené auto dekou a jdu na vlak. Ten na štěstí funguje a mně se daří být ráno v Gottwaldově. Nasedám k hochům do Toyoty a odjíždíme – tentokrát směr Bratislava


Máme před sebou dva dny na zkoušení a poslední úpravy. Zkušební jízdy probíhají na letišti
ve Vajnorech. Také tady se nenudíme. Napřed se mi podaří omylem najet na odložené zadní sklo z Porsche a totálně ho zničit
(přes noc bylo v ateliérech v Gottwaldově vytvarováno nové). V jednu chvíli jsem ztratil signál a auto mě začalo neovladatelně
pronásledovat. Hoši málem pukli smíchy když viděli jak před ním utíkám. Mně ale do smíchu moc nebylo.

Máme před sebou dva dny na zkoušení a poslední úpravy. Zkušební jízdy probíhají na letišti
ve Vajnorech. Také tady se nenudíme. Napřed se mi podaří omylem najet na odložené zadní sklo z Porsche a totálně ho zničit
(přes noc bylo v ateliérech v Gottwaldově vytvarováno nové). V jednu chvíli jsem ztratil signál a auto mě začalo neovladatelně
pronásledovat. Hoši málem pukli smíchy když viděli jak před ním utíkám. Mně ale do smíchu moc nebylo.


Na karoserii se pracovalo ještě celou noc před natáčením (Obr.11). Soudruh režisér si přál odklopené přední světlomety a
několik dalších „důležitých“ detailů.


Akce začala 23.7. v pět hodin ráno (Obr.10). Celou křižovatku zajišťovala VB aby byla prázdná a na vedlejším mostě stál celý
filmový štáb včetně ruských zástupců a režiséra. Za mnou přišel kameraman s dotazem, kde po projetí svodidly dopadne pravé
zadní kolo Porsche. Jak mu vysvětlit, že budu rád když se vůbec do té „škvíry“ trefím. Ale nejistotu nesmíme dát najevo.
Suverénně položím dlaň na trávu. On pečlivě 15cm od mé dlaně nainstaluje kameru (za 65tisíc).


Je krásné letní ráno a my tlačíme Porsche na start asi 50m před svodidly. Odcházím s vysílačkou na druhou stranu silnice a
dávám povel k nastartování (Obr.12). Start se povedl a kluci tlačí nastartovanou „škodovku“ 10, 20, 30m ale auto se nechce
rozjet. Hoši zapomněli zapnout přijímač. Mávám rukou na štáb – nic se neděje, zkušební jízda. Odtláčíme auto zpět a jede
se znovu. Je zařazena „dvojka“ a já mírně přidávám plyn. Auto se rozjíždí pomalu, pomalu až příliš pomalu. S touhle
rychlostí by to byl sjezd, ale ne skok. Zatáčím mírně vlevo, sjíždím po silnici dolů a zastavuji. Opět mávám na štáb –
druhá zkouška. Z protějšího mostu se ozývá potlesk – mají nás za profesionály, kteří nic neponechávají náhodě.Nenápadně se
domlouváme co dál. Zbývá jediná možnost. Auto si nechávám postavit přímo před sebe asi 15m od svodidel. Hoši vší silou
nadzvedávají zadní část s koly do vzduchu a já dávám plný plyn. Další nastartování by motor asi stejně už nevydržel. Motor
řve na nejvyšší výkon který je ještě schopen, hoši auto pouštějí a to se řítí přesně tam kam má (Obr.14,15,16).


Dole u vraku se začínají scházet přihlížející. Kameraman si odnáší neporušenou kameru s natočeným „skokem“ a z protějšího mostu
na mě rukou kyne režisér – „moloděc“. Příští den se v novinách dočteme že v Bratislavě vyhořel ateliér, ve kterém jsme
minulou noc dělali poslední úpravy na Porsche – Škoda.